A. J. Liehm

Pět let nepodmínečně

Tak zněl titul - přes pět sloupců - na první straně - jednoho ze tří největších francouzských deníků, LIBÉRATION, poté, co Jacques Chirac a jeho koalice vyhrály s obrovskou převahou prezidentské i parlamentní volby na jaře 2002. Země, jmenovitě její levá polovina, byla v šoku - v tradičních demokraciích bývá poměr mezi levou a pravou částí politického spektra obvykle jedno, dvě, tři, čtyři (to už výjimečně) procenta na jednu či druhou stranu od prostředka. Řekl bych, že v šoku větším než obyvatelstvo České republiky po zfušovaných prezidentských volbách. Dnes jsme se už všichni vzpamatovali a jen si to všelijak obracíme v hlavě. I já pochopitelně vážím bilanci uplynulých třinácti let na miskách, které se jmenují třeba "bylo" a "bude".

***

Na začátku bylo Československo. Zanedlouho zmizelo a máme Českou republiku, které se z celkem neznámých důvodů říká Česko (ve světě to mají čím dál méně rádi, Česká republika, ČR - jako bývalo ČSR - jim zřejmě připadá bližší třeba Velké Británii. Té taky neříkají Anglie, ze stejného důvodu, jako v Brně či v Olomouci nemáme rádi, když se říká Čechy).

Na začátku jsme se omluvili Němcům (nevím, zda Rakušanům) za odsun. Jenže oni si náš dobrý úmysl vyložili jako slabost, srovnali jako obvykle Čechy s Poláky, a po třinácti letech máme ten problém na krku v podobě možná tíživější než tenkrát.

V prvních postkomunistických volbách přešla znormalizovaná, od půl milionu myslících členů dávno očištěná KSČM, přes pět procent jen s odřenými lokty. Rozhodli jsme se, že s ní nebudeme mluvit a zaženeme ji do ghetta, v němž pluje jako ryba ve vodě. Po třinácti letech má jako jediná důsledně opoziční síla ve Sněmovně 41 poslanců a zvolila nám nového prezidenta.

Od znormalizovaného reálného socialismu jsme se transformovali ke "kapitalismu loupeživých rytířů" (robber barons capitalism - opisuji doslova z amerického TIME MAGAZINE a jeho komentáře k našim prezidentským volbám). Komínem vyletěly stovky miliard, které už nikdy nikdo nenajde, ani na Bahamách. Těch posledních deset, to už jsou jenom drobečky. I když jistě ne poslední.

***

Kdysi jsme byli kulturní velmoc a na kraji uplynulých třinácti let jsme si mysleli, že navážeme na své nejlepší tradice. Se spisovatelem na Hradě se nemá česká kultura čeho bát, říkali nám ve světě. Jenže u nás se myslelo jinak: "Je třeba skoncovat s obrazem Čech jako země umění a kultury!" Naplnění tohoto hesla je jeden z největších transformačních úspěchů a dnes už ve světě nikoho nenapadne ztotožňovat nás s takovým obrazem. Říká se tomu image.

***

Marně přemýšlím, co z té třináctileté bilance by nový prezident nemohl podepsat. Takže se zas tak moc nezmění. Že prohráli kandidáti, o nichž se ví, že nekradou a možná dokonce ani nelžou, nepřekvapuje. To je v politice vždycky minus. Jako ve svrchu citované Francii. A je tu nějaké plus? Možná že srdce na Hradě sloužilo - jako kdysi jeho inspirátor v kriminále - jako alibi obecnému konformismu, přizpůsobivosti. S jeho odchodem zmizelo i alibi. Všechno bude jaksi jasnější, lidé budou muset víc přemýšlet.

Ale možná si najdou jiné alibi, výmluvu. Spíš určitě.

O autorovi - Obsah čísla 2/2003

A. J. Liehm

Pět let nepodmínečně

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu