Milan Jungmann

Návrat ztraceného syna?

Kdybych to mohl trochu přehnat, řekl bych, že jsou dva A. J. Liehmové: Jeden obětavě organizuje "kulturní provoz", druhý se bije za své názory na společnost, přesněji snad na svět. Když se tyto dvě bytosti scelí v konkrétní postavu, v člověka obklopeného bouřlivými procesy politickými, mravními a existenciálními, stává se zosobněním rozporuplnosti. A ovšem hlavně kritických výpadů na tu či onu stránku zmíněného nešťastníka. AJL tuhle častou palbu statečně snášel, až se zdálo, že je neprůstřelný.

Vmísil se do kulturního prostředí jaksi samozřejmě. Měl sotva po maturitě, a už pronikl do týdeníku slavného režiséra E. F. Buriana Kulturní tvorba. Zdálo se, že mu osud čistí cestu k velkolepým cílům. Ale ouha! Osud jaksi zapomněl, že největším balvanem na cestě za prosazením nadaného chlapce je doba s nepochopitelnými politickými kotrmelci.

Poprvé zažil její záludnost, když propukla (už v roce 1949!) aféra s parodií na pokleslé básně V. Nezvala Socialistická láska, která se zrodila právě tady, v redakci KT. Od té chvíle je AJL s dobou ve věčném napětí. Nastražil se a nepřestal jí oplácet rány, které mu všelijak se proměňující lstivá historie zasazovala. Po určitých peripetiích, ne právě záviděníhodných, se stal redaktorem týdeníku Svazu československých spisovatelů Literární noviny a měl se starat především o věci filmové a poté i zahraničněpolitické. Život mu přihrál dost příležitostí k tomu, aby ovládl několik světových jazyků. Když to trochu přeženu, byl víc ve světě než v redakci. Když byl po 4. sjezdu spisovatelů (1967) pro své "drzé" vystoupení v diskusi vyloučen z komunistické strany, byla v tom krutá logika. AJL byl názorově rozevlátý, stál za svými "revizionistickými" názory a jako by ho důsledky jeho politické "zlobivosti" nezajímaly.

Netrvalo dlouho, a čas zase jednou oponou trhnul jaksi v náš prospěch. Div divoucí: strana se vyloučeným omluvila za svou chybu, byly obnoveny Literární noviny, ovšemže pod jiným názvem, který taky v tehdejších bouřlivých časech dlouho nevydržel. Ale bylo možné opět cosi smysluplného dělat. V Liehmově hrudi to vřelo, novinářské nápady z něho jen sršely - záhadný sloupek podepisovaný Dalimil a psaný více autory - mezi nimi i dosud neznámým ekonomem Václavem Klausem, vydupal ze země a zorganizoval také on, dokonce tak tajně, že o skutečných autorech nevěděla nejen redakce, ale ani já, tehdy na chvíli zase šéfredaktor.

Katastrofa bratrské okupace jako by dala příležitost Liehmově první bytosti, té organizující "kulturní provoz". Byla to ovšem příležitost plná překážek a nástrah. AJL v průběhu několika exulantských let udělal neuvěřitelný kus práce pro domov. Procestoval takřka celý civilizovaný svět a seznámil se s mnoha slavnými osobnostmi kultury. Mezi exulanty se prosazuje mimořádnou aktivitou: zakládá, rediguje (ovšemže shání i peníze) a je prostě dobrým duchem tiskovin, aspirujících na evropský ohlas - zejména Lettre internationale, vycházející poté v mnoha zemích. Ale stále myslí na neštěstí, jež postihlo jeho zemi a nabízí jí Čtení na léto a 150 000 slov.

Byly to aktivity jaksi "na vodě": Tiskoviny byly posílány do neznáma. Ještě několik let po tzv. sametové revoluci byla redakce 150 000 slov usídlena v Praze, ale jak se dalo čekat v ovzduší oné překotně a zmateně se vyvíjející doby, bulvár si přišel na své a osvícený český čtenář snad ani nepostřehl ztrátu, kterou utrpěl zánikem 150 000 slov. AJL, žijící stále v Paříži, v knize Minulost v přítomnosti, jež vyšla v nakladatelství HOST (200 s., 179 Kč), v ní ony peripetie svého života bez sentimentality líčí takřka od Adama. Jsou to ale zvláštní vzpomínky, nad každou z nich autor uvažuje, s odstupem času o nich pochybuje, dává je do nově vzniklých souvislostí. A čím víc se blíží k závěru (tj. k době po roce 1989), ozývá se stále častěji povzdech: "byl jsem příliš velký optimista" či "jak jsem byl naivní". Že by ho jeho optimismus opustil? Ani nápad!

Proslulý novinář, s potěšením zasahující do kulturní politiky, se pokusil své opět nalezené vlasti nabídnout zkušenosti z domova i z ciziny. S určitým zklamáním dochází po čase k závěru, že o ně není zájem. I tuto svou knížku prý nabídl nejprve nakladatelství Karolinum, jenže odtud mu sdělili, že na ni ještě není doba. Netajil se tím, že současný vývoj ho příliš neuspokojuje, a navrhoval řešení jiná, která ho chtíc nechtíc zařazovala mezi proklínané "osmašedesátníky", podezřívané z toho, že by chtěli obrátit vývoj k socialismu s lidskou tváří. "Nejste trochu zatrpklý?" ptají se ho prý někteří lidé, kteří zřejmě vědí o jeho četných zklamáních, jež mu připravila stará vlast. "Nemyslím, na to jsem už starý... Navenek to může vypadat jako trpkost, ale zevnitř je to prostě další etapa vlastního zrání, která zřejmě skončí, až skončím," namítá poněkud pythicky AJL.

Na několika místech knihy to však zavane skutečně zatrpklostí. Ale nemá k ní tento osudem zkoušený muž svaté právo?

Milan Jungmann (1922) je literární kritik, překladatel a editor; byl šéfredaktorem Literárních novin, Literárních listů a Listů.

Obsah čísla 2/2003

Milan Jungmann

Návrat ztraceného syna?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu