Verše do alba

Jurik Odarčenko v překladech Petra Borkovce

Verše do alba

Bam, bam, bam.
Verše do alba
píšou Bim a Bam,
ruku v ruce, jedním tahem -
dva ženiši jedné drahé.
Bim, bim, bim...
Bim napsal:
"Pro nás je tenhle život málo..."
Bam řekl:
"Tři dny jsou až až. Copak s tím?"
A žena, které oko umdlévalo,
kopírovala posté párek labutí.
Jejímu muži blahem tuhly svaly,
svědomí zářilo jak čerstvě padlý sníh,
nestoudné Pompeje se mihotaly...
"Teď piš ty," řekl ostýchavý Bim.
Bam vidí, že proud rozžhavené lávy
(pod kterým mizí odevzdaná zem)
bobtná jak sladký jed od tvrdohlavých
zdí Kremlu, co se minul s rozumem.
Na poplach bijí všechny zvony:
Starému světu hrany zvoní?
Ne, to jsou verše pro vás... do alba.

Plakát

Mezi stromy bílý parníček
kolesem obarveným lomozí.
Boris Poplavskij

Parníček, parníček, parníček
červeným ostřím plakát krájí
a pasažéři na kraji
u zábradlí se mačkají -
nu, kdo nemá rád cestování?
Na cestách rád je i parníček!

Ach, jakou radost má parníček!
Červený nosík, na zádi šroub.
Těžko dát zemi sbohem - a plout.
Z komínů stoupá bílý sloup:
dokola dým, dno pořád hloub.
Veselou plavbu měj, parníčku!

Dočista nový je parníček:
bez hejna přemoudřelých krys.
Pod modře průzračnými nebesy
dál a dál, dívej, pluje si -
teď zmizel za duhový mys.
Moc se mi zamlouvá parníček.

Modlím se za bílý parníček.
Anděl mi k uchu přilétne:
"Divně se modlíš - takhle ne.
Potichu po mně opakuj:
V pokoji odpočívej, můj
parníčku, parníčku, parníčku."

S čistým srdcem

Po provaze jde slůně vpřed -
v pozoru chobot, do stran uši.
Po provaze se slůně dře
přes široširé moře k souši.

Proč Bůh té tíze nebrání
jít po provaze, můj ty světe?
Tři špalky drží pouhá nit -
čtvrtý si oko s pátým plete.

Blyštivá propast dole vře -
jen chybný krůček, zaváhání...
Slůně se ale hmoždí vpřed
vzdor všemu rozumu i zdání.

Co takhle Boha oklamat,
přeříznout provaz nad víry vod?
Bůh zdříml, andělé šli spát...
"Slůňátko moje!" - pochodem vchod!

Kterýpak soudce ten čin změří?!
Vše v nebi sní si sladký sen.
To jenom srdce pořád věří,
že jednou přijde soudný den.

***

Ďáble, ďáble, kolikpak
dáš za moji duši?
Každá věru nebývá
bez poskvrnky, stydlivá -
tak, tak - ruská duše!
"K čemu je mi kupovat
tvoji ruskou duši?
Jeden konec červ už slup,
na druhém si hoví hňup -
je jak špunt ta duše.
Větší šprým je nespustit
z očí tvoji duši:
hned nahoře, vysoko,
hned zas dole, hluboko,
sebemenší hříšek, víš,
vleče splávek níž -
to je tvoje duše!"

***

Tváří v tvář trestu - před branami
úzkosti - duši stíny zavalí,
a mysl, na troud sežehnutou, do dáli
jak popel vítr unáší,
jak prach, zvířený třepetáním
perutě, kterou proťal šíp.

***

Na téhle pouti, však já vím,
horoucí pekla natrefím.

Hedvábnou lesní cestičkou,
zvesela, s pěknou písničkou
vrátím se zpátky, příteli -
v kocoura se tu převtělím.

V růžové ložničce, na polštářích
s dívenkou budeme hospodařit.
Tak jako kdysi budu něžně příst -
nikdo však nedozví se nic.

***

Na popravišti sedí vrabec,
a pod ním - Rudé náměstí,
zloděj, co za uchem se škrabe,
když spěchá kolem s kořistí,

chlap, který s tlamou polekanou
před špalkem čapku s hlavy shráb,
babka, co zašilhala stranou,
křižujíc se snad desetkrát.

A obzíraje ze své výše
tu pomíjivou sebranku,
cvrliká, slunci ódu píše
vrabec, sedící na špalku.

***

V nebesích, v srdci sedmé říše
na pozlaceném rynečku
na ryzáčkovi sedí tiše -
blankyt jí splývá k střevíčkům.

Nad hlavou červánky jí plují
v neuzamčeném prstenci
a dívčí tváře vydechují
meruňkovými ruměnci.

Už odedávna z náměstíčka
posílá rukou znamení
a slib, že zjara na koníčku
přikluše k mému stavení.

Z ruského originálu Jurij Odarčenko: Stichi i proza (La Presse Libre, Paříž 1983) přeložil Petr Borkovec.

O životě ruského básníka a prozaika JURIJE PAVLOVIČE ODARČENKA mnoho nevíme. Narodil se v roce 1903. Místo narození je už méně jisté - snad to bylo na jižní Ukrajině. Za občanské války bojoval v řadách bílých a Rusko opustil s evakuovanou Wrangelovou armádou. Žil v Paříži, byl ženatý, měl tři děti a vlastnil prosperující oděvní ateliér. V roce 1960 spáchal v jednom pařížském hotelu sebevraždu.

Ve 30. letech se Odarčenko z vlastního rozhodnutí neúčastnil literárního života pařížské ruské emigrace. Stýkal se pouze s několika - spíše méně známými - básníky a kritiky, například s Vladimirem Smolenským. Až v únoru 1947 debutoval v prvním - a zároveň posledním - čísle almanachu Orion (ocitl se zde po boku největších hvězd ruského exilu: Bunina, Zajceva, Remizova, Georgije Ivanova...). Roku 1949 vydal v nákladu tři sta výtisků svou jedinou básnickou sbírku Děňok - její ironicky mazlivý název je do češtiny obtížně přeložitelný; snad Takový pěkný den nebo třeba To byl, pane, den!. Kniha zůstala téměř bez ohlasu. Emigrantské literární diaspoře se Odarčenkovy básně zdály cizorodé. Z významnějších literátů je ocenil jen zmíněný Georgij Ivanov (i ten však psal o básníkovi, "jenž se objevil bůhví odkud"). Autorovo místo v kontextu emigrační i ruské literatury vůbec - například analogie s tvorbou skupiny OBERIU - bylo nahlédnuto až deset let po jeho smrti. Souborné dílo, včetně nepublikovaných a nedokončených básní, vyšlo ještě později - v roce 1983 je uspořádal, komentoval a v jednom svazku vydal básník "brežněvovské" vlny ruské emigrace Vasilij Betaki.

Síla Odarčenkových "dokonalých obrázků" spočívá v literárně dosti rafinovaném překračování "míry dobrého vkusu". Krátkými verši přetíženými zdrobnělinami, banálními refrénky, gejzírem neuměle gramatických či zas stokrát použitých řinčivých rýmů, s dětskou a dětinskou dikcí líčí různorodé idylky nebo přinejmenším příznivé situace. Chlapce v krátkých kalhotkách, který vede obruč; děti hrající si na písku; výletní parníček plný nadšených pasažerů; slůně dojemně balancující na napnutém laně; roztočenou dětskou káču; mrzáka, jenž si poprvé nasazuje protézy, na něž šetřil celá léta; "hedvábné" vlasy a "labutí" paže milované ženy... Kdyby zůstalo jen u toho, mohli bychom Odarčenka vnímat jako progresivního - pravda, trochu estétského - autora, který snímá kýč světa tím, že umně manipuluje jeho vlastními prostředky. Ale Odarčenko jde ještě o krok dál. Se stejně "nedělním", nasládlým výrazem - a především v tomto kontrastu spočívá proslulá "hrůzostrašnost" jeho textů - nechává parník ztroskotat v moři, pod slůnětem přeříznout provaz, mrzáka přejet tramvají. Nad chlapcem s obručí se objeví oběšenec. Pestrobarevná káča se dotočí a obraz, který v pohybu ožil, umírá. Děti na pláži vyloví lahvičku plnou čertů. A oči milované ženy jsou koneckonců podobné dvěma zeleným mouchám tse-tse... Provokace? Zloba? Nebo jen básníkovo šílenství? Možná od každého trochu. Především však střízlivé rozpoznání toho, že slova a obrazy světa, mluvené a zjevované lidmi, dávno neručí za svůj smysl a že temní běsi v člověku, který tak urputně tříbí svůj dobrý vkus, pracují spolehlivě.

P. B.

Obsah čísla 2/2003

Verše do alba

Jurik Odarčenko v překladech Petra Borkovce

Verše do alba

Plakát

S čistým srdcem

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu