Roman Ludva

Zavři oči, brouku

"Máš tady něco?" ptám se téměř pokaždé " a zbytečně, když jsem u přítele architekta v ateliéru.

"Koňak?" povytahuje obočí s laškovnou grimasou experimentátora.

"Koňak přece nemám rád."

"Děláš velikou chybu," namítá architekt se vztyčeným prstem. "Jednou za čas a pochopitelně jenom jednoho nebo dva panáky, to je znamenitý zpestření. A tohle není žádná středoevropská břečka," strká mi láhev pod nos, "přivezli mi to z Francie."

"Ta odporná alkoholová klišé!" hlesnu otráveně.

"No dobře," otevírá odevzdaně mrazák, "takže valašská švestková idyla z Huslenek."

"No konečně! Kdybys mě příště mohl ušetřit toho zbytečného přešlapování."

"Snažím se tě aspoň trochu kultivovat, hňupe," odfrkne architekt.

Slivovice se jen táhla, chladná a čistá jako břitva po dědečkovi. Pokaždé ji pijeme z malých kalíšků a na stole je džbán vody. Popíjí-li se padesátka pomalu a zalévá se vodou, dá se s ní pohodlně být třeba celou noc, ráno žádná kocovina, jen tichá, nezřídka osvěžující rozostřenost. "To jsou aspoň dárky!" vydechnu spokojeně, pokládaje nedopitý kalíšek na stůl. "Koňak..." vydechnu pohrdlivě.

"No jo," pokyvuje přítel hlavou, "jen si to pochval. Co mi dáš, od toho mi taky z poloviny pomůžeš," šklebí se. "Kamarádi," utrousí odevzdaně.

"Rozhodně, rozhodně!" usrkávám z kalíšku. "Na přátelství!"

Z každé sklizně mu dám pár lahví a celý rok toho pak k němu do ateliéru chodím litovat. "No, jen si dej," kývne k láhvi, "tohle je poslední, šmytec."

Co šmytec, to přece není možný, vždyť ještě nedávno jsem u nich pár flašek viděl, co s tím sakra dělá? No co, je to prostě pryč. Taky se mu zdálo, že by tam ještě jedna měla být, ale asi se přehlédl.

Pár dnů nato nás se ženou pozvali k nim. Nic mimořádného, jen všední návštěva, obyčejná kanastová parta bez kanasty. Díru po slivovici nebylo snadné zalepit, ale nakonec jsme to zvládli bourbonem, jen jsme se strachovali, aby nám ženy neupíjely.

"Jak by řekl Jožka Černý," zkoušel jsem to opatrně, "z piva sa spí, z kořalky sa blbne..." vztyčil jsem ukazovák, "zato po víně sa zpívá!" Zatvářil jsem se, že stojím ve vinném sklípku mezi bečicemi se sluncem a s pravdou.

"Jasně," přispěchal mi přítel na pomoc, "váš zpěv vydržíme!"

Máme si oba trhnout nohou, víno si koupily i bez našeho chytráctví.

"No tak sláva," utrousil přítel šovinistickým tónem naprosto netakticky, ačkoli jsem mu opatrně naznačoval - čtrnáct let manželství mě snad opravňuje k domněnce o jisté strategické vyzrálosti v tomto ohledu -, že teď už pěkně klídek, žádná ostrá gesta, jen z toho v tichosti vycouvat ("... holky, do zlata vás zasadit!"), vždyť už máme, co jsme chtěli... Pozdě. Obličej architektovy ženy a mé letité kamarádky se zatáhl jako roleta sicilského krámku:

"Cos říkal, brouku?" Ani Iva Janžurová s nožem v ruce nenašla tak cynický tón.

"A je to v prdeli," odtušil jsem.

"Ty se do toho nemotej," změřila si mě moje žena.

"To mi jen tak uklouzlo," špitl jsem.

"Nic, tlapko," pípl architekt, hledaje u mě těkavým pohledem oporu.

"No, když myslíš," řekla jeho žena výhrůžně a odešla do kuchyně.

"Zavři oči, brouku!" procedila skrz zuby, jakmile se vrátila, stojíc přímo za ním, když ho předtím důrazně varovala, ať se neotáčí, a schovávajíc cosi za zády.

"Podřízni ho, vola!" To mi jen tak uklouzlo.

Přítel zavřel oči, ale místo "šmik" se ozvalo: "Tadááá!"

Položila mu do klína láhev slivovice, jejíž sklo dlouhodobým uložením v mrazáku zmatnělo.

"Ty jsi tak hodná," vydechl jsem.

"Tak proto jsem ji nemohl najít, tys tu poslední přede mnou schovala!" výskal přítel architekt. "Tlapko moje..." špital.

"Jinak byste si všechno hned vychlastali."

Následující ráno bylo tiché, osvěžující, rozostřené... No tak přimhuř oko, brouku.

O autorovi - Obsah čísla 2/2003

Roman Ludva

Zavři oči, brouku

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu