Otakar Turek

Transformace čínské ekonomiky - triumf pragmatismu?

Periodikum Světové banky Transition uveřejnilo ve svém loňském třetím čísle dva referáty z Mezinárodního sympozia k otázkám přechodu k tržní ekonomice, pořádaného v červnu 2002 Čínským institutem pro reformu a rozvoj v Haikau - Fan Ganga, profesora ekonomie na Pekingské univerzitě a ředitele Národního ekonomického výzkumného ústavu v Beijing, a Richarda Hirschlera, profesora ekonomie z Oxfordu. Komentovaný výtah z nich může být pro českého čtenáře zajímavý nejen jako informace o velké daleké zemi, která (zatím?) dokáže spojit přechod od plánované k tržní ekonomice s nevšední ekonomickou expanzí, ale také jako inspirace k naší stále aktuální otázce "byla i pro nás jiná, nadějnější alternativa?"

Kdybych měl charakterizovat čínský transit od centrálně plánované ekonomiky k tržní co nejstručněji, zdůraznil bych tři jeho rysy: celý transformační proces je proponován na generace (Gang: "nezáleží na tom, jak dlouho bude přechod trvat"), soukromý sektor je primárně vytvářen zdola, od malého podnikání "na zelené louce" a dosavadní více než dvacetiletý průběh transformace je provázen bouřlivým růstem výkonnosti ekonomiky, a to bez fáze počátečního poklesu; hrubý domácí produkt se více než ztrojnásobil.

Utváření soukromovlastnické báze ekonomiky

Čínský způsob myšlení zřejmě je - obecně vzato a také ve značném kontrastu s naším - nastaven na respekt k tomu, co se označuje jako path dependency (závislost na dosavadní cestě). A zkušenost s úlety velkých skoků a kulturní revoluce jej paradoxně spíše posílila, protože to byla zkušenost neblahá. Pragmatickým respektem k dosavadní cestě je poznamenán i start do reformy ekonomiky. Utváření soukromého sektoru začalo na počátku 80. let v zemědělství a na něm navazujícím zpracování potravin. Jestliže byla už v době Mao Ce Tunga akcentována soběstačnost na bázi malých komunit a svým způsobem i rodin, stačila politická vůle zrušit příslušné zákazy typické pro pravověrný komunistický režim a soukromý sektor byl na světě. Nejdříve tedy vznikl v odvětví, které má v Číně značnou váhu, kde podmíněnost rozvoje disponibilitou kapitálu je relativně velmi nízká a kde - v čínských podmínkách - vysoká potřeba pracovních sil nevadí, naopak snižuje riziko enormního růstu nezaměstnanosti.

Následoval rozvoj soukromého podnikání v řemeslné výrobě a posléze i v drobném průmyslu. Do tohoto procesu zapadal organicky i rozvoj podniků zakládaných orgány lokální správy. I když v tomto případě nešlo o soukromé podniky v pravém slova smyslu, vzorec chování zde byl analogický. Opíral se o zájem municipalit vylepšit si cestou podnikání své vlastní rozpočty. Toto specifické nestátní podnikání vytvořilo nové pracovní příležitosti, rozhojnilo nabídku produktů, na něž poptávková strana čekala, a přispělo k regionálnímu rozvoji. V druhé polovině devadesátých let pak nazrály podmínky pro postupný prodej municiplitních podniků soukromníkům. Patří k čínskému koloritu, že i procesy generované svojí podstatou individuálními či lokálními zájmy jsou podpořeny velkou myšlenkou celonárodního hnutí; v daném případě se mluví o posunu od "jídla z jediného hrnce" (metafora centrálního plánování a rozdělování) k "vaření v mnoha oddělených kuchyních". Významný je i další směr podpory nestátního podnikání: vytvářejí se speciální ekonomické zóny jako ostrovy, v nichž se usidluje zahraniční kapitál.

Sektor státních podniků zatím přežívá, jeho váha však postupně výrazně klesá. V současné době se na tvorbě hrubého domácího produktu podílí už jen zhruba třiceti procenty. Je to výsledek dynamického rozvoje nestátních podniků a od poloviny devadesátých let i toho, že i finančně sílící nestátní sektor naakumuloval kapitál a má zájem odkupovat zdravá aktiva státních podniků. Zase i zde zafungoval onen již zmiňovaný čínský respekt k závislosti na dosavadní cestě. S moudře dávkovanou trpělivostí se dlouhá léta přijímal sektor státních podniků jako dědictví z minulosti, které je sice pro svou nízkou efektivnost určitým závažím, jehož se však zatím nelze nějakým rychlým tahem zbavit, protože by to cestu k tržní ekonomice zatížilo mimo jiné i závažnými sociálními problémy.

Postupně se vytvářely předpoklady pro evoluční odchod státních podniků z ekonomické scény. Rostoucí konkurence nestátního sektoru eliminovala monopolní postavení státních podniků, redukovala jejich zisky; od roku 1996 se sektor státních podniků jako celek dokonce dostal do ztráty. Expanze nestátních podniků vytvářela nové pracovní příležitosti, takže zvyšování efektivnosti státních podniků cestou propouštění neproduktivních pracovníků (nadbytečná zaměstnanost se odhadovala na 20-30 %), jež bylo dlouho sociálně neúnosné, začalo nabývat na rychlosti teprve v polovině devadesátých let. Vláda v té době měla - díky expanzi soukromých podniků - již i prostředky pro poskytování podpor nezaměstnaným.

Také samotná privatizace státních podniků - samozřejmě realizovaná tržní metodou, tedy prodejem - se dostala na pořad hospodářské politiky teprve poté, co pro ni byly vytvořeny základní podmínky. A klíčem zde bylo velkorysé a moudré vyhrazení poměrně dlouhého času (žádná priorita spěchu!) pro rozvoj soukromého sektoru na zelené louce. (Není bez zajímavosti, že už počátkem 90. let doporučoval známý polský ekonom W. Brus i pro evropské transitivní ekonomiky předřadit utváření soukromého sektoru na zelené louce před privatizaci státních podniků.)

Aktuální problémy

Dlouhodobé přežívání velkých a neefektivních státních podniků bylo sice přijato jako podstatný element strategie, nicméně platí se za ně i nemalá cena. Státní podniky se spoléhají na státní finanční pomoc a využívají k tomu mnohde přežívající monopolní postavení i stále existující politický vliv, jemuž státní byrokracie vychází vstříc. Fungují staré neformální aliance a korupční vztahy. Zátěž veřejných rozpočtů redistribucí ve prospěch státních podniků - a koneckonců na úkor soukromého sektoru - v poslední době stoupá a začíná přesahovat únosnou mez. Rovněž potenciál výlučně státních bank poskytovat úvěry je v podstatné míře čerpán státními podniky. Nestátní sektor má více než sedmdesátiprocentní podíl na výrobě, ale jen 30 % podílu na úvěrech. Odhaduje se, že návratnost poloviny úvěrů poskytnutých státním podnikům je pochybná a má povahu státního quasi dluhu. Přitom část z nich obstaraly banky pro státní podniky na mezinárodním kapitálovém trhu.

Přetrvávající monopol státních bank je pokládán za nejvážnější hospodářskopolitickou chybu transformačního procesu.

Pro nastávající období lze očekávat, že odkupování částí státních podniků se bude zrychlovat. Podporována bude i transformace státních podniků na akciové společnosti s více vlastníky (včetně zahraničních, s rozptylem mezi drobné akcionáře se však zřejmě nepočítá) a se standardními řídicími orgány, což má znamenat i konec vlivu komunistické strany zejména na výběr řídicích kádrů. Stále naléhavější je i vytváření soukromých finančních institucí, orientovaných na soukromé podniky. Zahraniční banky budou však moci vstoupit na čínský trh teprve od roku 2006. Konsolidace státních bank je sice rovněž předmětem hospodářskopolitického úsilí, zatím však s malými výsledky; část pohledávek byla sice kapitalizována, banky však dále poskytují úvěry s pochybnou návratností.

Transformace ekonomiky má i svá sociální úskalí. Nezaměstnanost ve městech dosahuje 10 % a pravděpodobně vzroste na 15 %, což je 30 milionů lidí, v zemědělských oblastech pak dokonce 35 %, resp. 170 milionů osob. V posledních letech se zavádí sociální záchranný systém s rostoucími podporami v nezaměstnanosti. Rozhodující však má být vytváření nových pracovních příležitostí v rozsahu 100 až 300 milionů, orientované zejména na zatím málo rozvinutou oblast služeb. Od poloviny 90. let se přikročilo k budování fondového systému důchodového zabezpečení, vytvářeného z příspěvků zaměstnanců (8 %) i zaměstnavatelů (obecně povinná 3 % + 17 %, jako limit, který mohou podnikatelům navíc uložit lokální vlády; všechny uvedené procentní sazby jsou v relaci ke mzdám). Starý systém důchodového zabezpečení, kdy státní podniky vyplácely z nákladů penze svým bývalým (často celoživotním) zaměstnancům, nebyl zrušen, ale dožívá souběžně s postupným odchodem státních podniků ze scény.

Souhrnný obraz čínského transitu k trhu tedy zahrnuje - vedle pozoruhodných úspěchů - i nemálo problémových míst. Čína je i po více než dvaceti letech stále jen někde uprostřed a rizika, jimiž je zatíženo pokračování, nelze přehlédnout. Za podstatné zde pokládám zejména dvě okolnosti. Prvá je podmíněně optimistická: bude-li i nadále přechod k trhu provázen až zázračnými tempy růstu, budou i obtíže snáze řešitelné. Druhá je podmíněně varovná: zkušenosti s reformami ekonomik v rámcích komunistického režimu všude jinde avizují, že v jisté fázi přibližování k tržní ekonomice dochází ke konfliktu s principy komunistické moci; je otázkou, zda se tomu Čína vyhne, i když se dosavadní chování čínského politického vedení (reformy probíhají z jeho vůle a iniciativy!) podivuhodně liší od komunistického standardu, jak jsme ho důvěrně poznali třeba u nás.

Zvláštnosti čínské cesty a kontrast s naší

Profesor Hirschler mluví o třech školách vysvětlujících specifičnost čínské cesty k tržní ekonomice či její odlišnost od cesty evropských postkomunistický zemí. Zdůrazňuje přitom jejich komplementaritu.

Prvá, jejíž reprezentantem je Jeffrey Sachs, pokládá za rozhodující odlišnost výchozích podmínek. Čínu chápe jako "opak" přeindustrializovaného, přecentralizovaného a přebyrokratizovaného Sovětského svazu. Bohatě rozvinutá síť horizontálních vztahů mezi malými jednotkami poskytuje tvůrcům transformační politiky mnohem více flexibility a možností manévrovat.

Druhá škola, akcentující význam volby transformační strategie, je spojována se jménem Josepha Stiglitze. Opět srovnává s Ruskem, které vzalo rady neoliberálů příliš vážně, redukovalo transformaci na makroekonomickou stabilizaci, liberalizaci a privatizaci a uvrhlo polovinu společnosti do bídy. Naproti tomu Čína postupovala odzkušováním nových myšlenek v lokálním měřítku a jejich rozšiřováním, teprve až se prokázala jejich životaschopnost. Dodejme: pragmaticky, s respektem k specifikům Číny vůči jiným zemím i specifikům té které oblasti Číny vůči oblastem jiným.

Třetí škola zdůrazňuje roli institucí. Čína - opět pragmaticky - vytvářela jen napůl dokonalé (semi-perfect) instituce, odpovídající napůl dokonalým tržním podmínkám, a případně je rychle přizpůsobovala měnícím se okolnostem. Jako příklady uvádí postupnou liberalizaci cen a dvojí kurs měny, udržovaný pokud si země nebude moci dovolit kurs jednotný.

K této třetí škole připojím některé myšlenky obecnějšího rázu. Institucionální struktura se v tradičně tržních ekonomikách Západu evolučně vyvíjela v dlouhém čase, ve vzájemné interakci morálky a práva (na začátku byly primárně morální instituce, následně konstituované do právních norem). Hlavními hráči byli drobní podnikatelé, z nichž žádný neměl podstatnou ekonomickou moc, zato každý měl životní zájem na fair play partnerů a dbal i o své vlastní dobré jméno, aby si zajistil důvěru svých partnerů. Je evidentní, že styl čínského transitu k trhu vytvořil podmínky, které se popsanému procesu historicky původního utváření tržní institucionální struktury na Západě hodně podobají.

To ovšem vůbec nelze říci o našem českém případu (který asi lze ve větší či menší míře brát jako reprezentativní pro transformace podle neoliberálního vzorce i v jiných zemích). Podle mého soudu je příliš povrchní i ona výtka, podle níž se na právo v naší transformaci jaksi zapomnělo, nebo že se právní normy opožďovaly a nedařilo se je v praxi vynucovat. Myslím, že příčiny jsou hlubší.

Zatímco čínská reforma nabídla mase drobných nových podnikatelů příležitost zvýšit si životní standard tím, že sami přispějí ke společenskému rozvoji, u nás (vedle apelu na utahování opasků pro široké vrstvy) byla učiněna i historicky ojedinělá nabídka zbohatnout a získat rázem značnou ekonomickou moc vybraným jednotlivcům, a to na úkor společenského rozvoje.

Aktéři, kteří se chopili šance, měli hned jasno: cesta ke zbohatnutí a moci bude tím snazší, čím chatrnější budou právní a morální instituce. Bylo by svrchovaně naivní se domnívat, že tito bohatí a mocní, s vazbou na formálně, v politické rovině, ještě mocnější, budou mít zájem na tvorbě společensky zdravých právních institucí. A tak dnes národ konstatuje, že nám uplavala námořní flotila, někam se propadl knižní velkoobchod, zmizela kladenská Poldi, dovídá se, že zaplatíme přes 10 miliard korun americkému podnikateli, a zná i jména příslušných aktérů (termín "viníků" zde použít nelze - a také to o mnohém vypovídá). Nemůže však nic než se smířit nejen se vším, co jsem stačil vyjmenovat, ale i s obecným úpadkem morálních a duchovních, ba i demokratických hodnot, který je důsledkem.

Opravdu nemůže? Zpytujme každý svědomí i činy a zamysleme se i nad tím, kteří politici stáli brzo po revoluci u zrodu nepovedené ekonomické transformace.

Podle příspěvků F. Ganga a R. Hirschlera

Otakar Turek (1927–2018) byl ekonom. Viz např.: Podíl ekonomiky na pádu komunismu v Československu, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha 1995.

Obsah čísla 2/2003

Otakar Turek

Transformace čínské ekonomiky - triumf pragmatismu?

Utváření soukromovlastnické báze ekonomiky

Aktuální problémy

Zvláštnosti čínské cesty a kontrast s naší

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu