Zdeněk Müller

Nakazí se Irák demokracií, nebo násilím?

Pád režimu Saddáma Husajna v Iráku se dostavil dříve, než se dalo čekat. Je to dnes vyřízená záležitost. Co se však stane dál, není jasné. Lze si představit, že Arabové pochopí americkou intervenci jako novou katastrofu, která dopadla na arabský svět, a ještě více se uzavřou do nenávisti a vzdoru. Anebo se naopak vzchopí a přijmou pod americkou ochranou globalizaci, její normy a hodnoty. Včetně demokracie. Dnešní váhání má historické příčiny. Vojenská vítězství nepřinášejí automaticky vítězství politická. Vyprávět by o tom mohli Izraelci, kteří vyhráli všechny války, jež vedli, ale stejně se jim nepodařilo dostat se vojensky z palestinské pasti.

Američtí neokonzervativci u moci, kteří vymysleli ofenzívu proti režimu Saddáma Husajna, vycházeli z hypotézy s docela racionálním jádrem. Podle ní prochází arabský svět demografickou revolucí. Silná mladá generace touží po modernizaci a chce spolurozhodovat o politice. V módě pro ni není návrat k tradicím, nýbrž přetváří po svém nadnárodní fenomény. Z CocaColy se tak stává MekkaCola a z McDonalda McMuftí. Mladí Arabové vesměs touží dostat víza a emigrovat, nejraději do Spojených států. Pokud by vznikla v arabském světě prosperující zóna, zůstali by doma. Odvrhli by tyrany a despoty, kteří jim vládnou, a Američany by začali považovat za osvoboditele.

Zatím se však nic takového neděje: Arabové nepokládají americké záměry za zcela nezištné. Podezírají Spojené státy, že za slovy o demokracii a blahobytu se skrývá úmysl ovládnout Irák, zmocnit se jeho ropy a vnutit Arabům řešení palestinské otázky, které bude vyhovovat představám Ariela Šarona a dalších izraelských jestřábů.

Americký arabista Bernard Lewis soudí, že Arabové mohou najít sílu a vymknout se z "nekonečné spirály nenávisti a zášti, zuřivosti a sebelítosti, chudoby a útlaku", a věří, že je třeba jim pomoci najít novou syntézu modernizace a islámu. Blízký východ je připraven na novou muslimskou demokracii. Podle francouzského arabisty Gilla Kepela však bude záležet na tom, zda "Amerika dokáže být dobrým porodníkem a zda porodní kleště novorozeně neudusí. Je to hop, nebo trop".

Nepřátelé partnery?

Intervence, která svrhla režim Saddáma Husajna a má za cíl změnit poměr sil na Blízkém východě, má překvapivě paradoxní efekt. Místo aby z ní měly hrůzu především režimy ostře protiamerické jako Írán a Sýrie, zneklidňuje v prvé řadě ropné monarchie. Saúdská Arábie a malé emiráty, jako jsou Kuvajt, Bahrajn a Katar, které slouží jako základny americké armády, se mají čeho obávat. Budou muset čelit nespokojenosti a možná i hněvu mnoha svých občanů. Navíc lze čekat, že na ně budou vyvíjet stále větší tlak Spojené státy, mimo jiné kvůli tomu, že zdaleka nejsou příkladem dodržování lidských práv a demokratických pravidel.

Naopak Sýrie a Írán, zdá se, přijaly změnu v Iráku s větším ulehčením. Sázejí na to, že v nastávající etapě zklidňování regionu a budování míru přijdou ke slovu prostředníci. V Íránu se soudí, že USA nakonec nezbude nic jiného než se obrátit na íránský režim a nabídnout spolupráci s cílem zvládnout a zklidnit šíity v Iráku.

Při vytváření takové nové strategické aliance by Američané ovšem museli vyjednávat s íránskými konzervativci, což se ještě nedávno pokládalo za naprosto absurdní. Je jen otázkou, do jaké míry dokáží být íránští molláhové pragmatičtí. Vzdají se svých přísných ideologických zásad jen proto, aby se udrželi u moci? Kam až budou ochotni zajít, aby neztratili tvář a zároveň využili příznivý moment k uvolnění izolace a oslabení dlouholetého nepřátelství ze strany arabských režimů?

Na první pohled se zdá, že větší pružnost k vyjednávání lze očekávat od Syřanů. Nezavazují je velké ideologické skrupule a mohou nabídnout spojení na řadu nebezpečných skupin. A výměnou za tlak na organizace typu libanonského Hizbulláhu či palestinského Hamásu si třeba budou moci syrské vládnoucí elity koupit od Američanů záruky další mocenské perspektivy. Syrským baasistům se tak otevírá naděje, že o hodně přežijí svého nenáviděného iráckého bratra.

Válka v Iráku se nakonec nestala protiislámskou kruciátou ani se neproměnila v islámskou "svatou válku" proti Západu. Ačkoliv nábožensky vlažný muslim Saddám Husajn vyzval k džihádu, k obávanému spojení radikálního islámského fundamentalismu a arabského nacionalismu nedošlo anebo nestačilo dojít. Nelze však zatím zcela vyloučit, že v Iráku "střet civilizací" nastane. Avšak týdny, které předcházely válce, a doba války samotné nesvědčily o tom, že by se nějak mimořádně prohloubila propast mezi Západem a muslimskými zeměmi. Nejmohutnější protiválečné demonstrace se konaly v Evropě.

Léčka svaté války

Muslimský svět možná pohlíží na Západ jako na jeden celek, který je jiný a odlišný než svět islámu. Avšak muslimové samotní nepředstavují homogenní společenství. Jsou hluboce rozdělení a navíc prostoupeni v různé míře západní kulturou. Působí na ně televize a populární hudba, touží po lepším životě a lehce si osvojují konzumní zvyklosti. Krátce řečeno, Orient je "nakažen" Západem a jeho jednolitost rozbíjejí modely západního životního stylu, k němuž většina muslimů nemá přístup. Postoje muslimů pak nesou všechny rysy psychologie lidí, kteří jsou konfrontováni s lákavou jinakostí. Touha je žene k pokusům, často zoufalým, emigrovat na Západ, napodobovat západní modely a vzory po svém, anebo naopak vše západní ostentativně odmítat.

Varování před použitím síly v Iráku vycházelo z obavy, že válka rozmnoží frustrace Arabů a muslimů a povzbudí namísto umírněných naopak radikály. Nikoliv zbraněmi, ale dialogem lze dospět k demokracii, soudili jedni, zatímco druzí vsadili na to, že pouze otřes může na Blízkém východě vyprovokovat žádoucí změny. První kolo se zastáncům síly podařilo. Válka byla rychlá a nebývale účinná. Otázka, zda nakazila Irák demokracií, nebo násilím, ovšem zůstává.

Spojené státy mají nyní za hlavní úkol zavřít Pandořinu skříňku, kterou pootevřely v roce 1979, když Chomejního islámská revoluce v Íránu vyhlásila válku americkému "Velkému Ďáblovi". Američané tehdy soudili, že Írán zkrotí pomocí místních subdodavatelů, mezi nimiž figurovali jak šejkové ropných monarchií a Saddám Husajn, tak afgánští mudžáhidové a Pákistán, který vyzbrojil paštúnské táliby. Před dvaceti lety se kalkulovalo, že taková cena bude přiměřená. Krátkozrakost této kalkulace brutálně odhalilo 11. září 2001. Napravit omyl stálo už hodně úsilí a peněz. Dílo však završeno zdaleka není. Stále také hrozí možnost, že se Pandořinu skříňku zavřít nepodaří a že se naopak ještě víc rozevře. Nebezpečí džihádu není zažehnáno, i když určité důvody k opatrnému optimismus jsou dnes už oprávněné. Záleží ovšem, zda se v Iráku podaří najít způsob, jak nabídnout perspektivu vzdělaným středním vrstvám, které dosud neměly přístup k moci a které si přejí demokracii. Nebude to rovná a snadná cesta. A čeká na ní hodně výmolů a nepříjemných vzrušení.

O autorovi - Obsah čísla 2/2003

Zdeněk Müller

Nakazí se Irák demokracií, nebo násilím?

Nepřátelé partnery?

Léčka svaté války

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu