František Janouch

Villa San Michele

Jsem už dva týdny na Capri a kladu si otáz-ku, čím v průběhu tisíciletí Capri přitahovalo nejen celebrity, ale i normální lidi. Plebs vulgaris byl přitahován zřejmě proto, že Capri přitahovalo celebrity. Ale celebrity?

Na Capri měl letní palác Augustus i Tiberius, který z Capri řídil celé římské impérium. Léta tu žil a pracoval Maxim Gorkij, jehož navštěvoval Lenin, který tu má dokonce sochu. Možná, že mu ji postavili obyvatelé Capri z vděčnosti za to, že odjel. Kdyby Vladimír Iljič totiž na Capri zůstal, mohlo si lidstvo ušetřit sedmdesát let dlouhý a krvavý experiment a desítky milionů lidských životů. Kdoví. Kdyby však posedlý revolucionář zůstal u Gorkého, třeba by to odnesla Itálie, neměli bychom ani parmskou šunku, ani parmezán, Pantheon by byl proměněn v sýpku, Colosseum v muzeum revoluce. Víno by se dováželo z Rakouska a z Argentiny, Fiat by sídlil v Barceloně, Olivetti v Curychu. Na Capri by byl mezinárodní pionýrský tábor. Umění dělat pizzy by se, stejně jako umění dělat ravioly, dováželo z carského Ruska, které by vydělávalo miliardy na licencích na pelmeně a vareniky. Ale nechme Lenina klidně a kontrolovaně dohnívat svůj trest v mausoleu.

Na Capri se tlačili turečtí piráti, měli zde nějaké techtle Napoleon i britská koruna, letní sídlo si zde nechal vystavět Mussolini, podobně jako Krupp či levicový spisovatel Malaparte. Naproti tomu švédská královna Viktoria si zde dům koupila, léčila si tu slabé plíce a neměla žádné intimní vztahy s Axelem Munthem, jak energicky dokazují její oficiální životopisci.

Tento švédský lékař a spisovatel se na Capri usídlil, vystavěl tam Villu San Michele, naplnil ji archeologickými poklady, přikoupil k ní přilehlé zříceniny zámku Barbarossa (o jeho výstavbu či o jeho zřícení se zasloužil Fridrich Barbarossa) - aby znemožnil Capriotům odchyt ptáků pro kulinární účely kardinálů. To všechno popsal ve své Knize o životě a smrti, kterou táta koupil někdy počátkem třicátých let a kterou jsem se již od svých sedmi let snažil číst. Dočetl jsem ji až v sedmdesáti. Do prvního vydání, krásně vázaného v kůži, se někdo z našich známých začetl tak intenzivně, že si knihu ponechal a já o ni přišel.

Když jsem dostal stipendium - měsíční pobyt v San Michele ke psaní pamětí - chtěl jsem si ji přečíst znovu. Bylo to v Praze, krátce po tom, co opadla nevím kolikasetletá voda. Vešel jsem do antikvariátu v Celetné a zeptal se, zda zcela náhodou tu knihu nemají - a měli. Stejné vydání nakladatele Petra z roku 1932, jaké měl v knihovně táta. Stála pouhých 60 Kč.

Axel Munthe se stal po Nobelovi a Astrid Lindgrenové jedním z nejznámějších Švédů 20. století. Při čtení jeho knihy a při čtení knih o něm si kladu otázku, proč a čím. Odpověď zatím neznám, jisté je, že Kniha o životě a smrti je neustále vydávána v nových a nových vydáních a snad v padesáti jazycích. Nejsympatičtější je mi na Munthem jeho naprostá posedlost a nezkrotná fantazie. Ačkoliv léčil mnohé královské výsosti a byl leibmedicusem švédské královny, jeho kolegové si ho příliš nevážili. Munthe léčil intuicí, hypnózou, svou pověstí, svým šarmem. Ale když v Neapoli vypukla cholera, odjel tam a bez bázně a strachu pomáhal chudým a nemocným. Po zemětřesení v Messině ho nalézáme znovu mezi lékaři, na Anacapri, nejchudší část Capri, léčil chudé zdarma. Královské celebrity mu posílaly takové honoráře, že si nakonec mohl postavit svou San Michele. Příliš si jí však neužil. Když byla hotová, měl problémy s očima a v jeho vysněné vile bylo příliš mnoho slunce. Musel pak trávit roky v pološeru v jedné z hlídkových věží, Torre di Materita, kterou si přikoupil.

Kolem poledne maličkým autobuskem - větší se na úzké cesty nevejdou - si jezdím zaplavat k majáku. Při cestě zpět s námi obyčejně jede starý Američan. Musí mu být hodně přes osmdesát.V bílých kalhotách, námořnické čepici, s tlustým paperbackovým románem. Zřejmě dožívá svá léta na Capri. Každé ráno jezdí k majáku, usedne v jednom z barů, co se přilepily na skalnatý břeh, objedná kokakolu a několik hodin kouká na moře. Posledně se ho řidič autobusu ptal, jak dlouho čte takovou tlustou knihu. Čtyři, pět měsíců odpověděl stařík. Chtěl jsem se zeptat, jak dlouho by ji asi psal. Ale nezeptal. Capri láká nejen spisovatele a umělce.

Píše se zde dobře. Po večerech, když opadnou davy turistů, odcházím ke sfinze, která stojí na balkoně v jednom z domů v San Michele nad třísetmetrovou hloubkou a dívá se na Neapol a Sorento. Do obličeje jí není vidět, musel bych být ptákem, abych to dokázal. Takže nevím, jak se tváří a o čem přemýšlí. Nevím také, odkud je a jak ji Axel Munthe získal. Ale to vůbec nevadí. Přemýšlíme spolu se sfingou nad marností života, nad jeho krátkostí a nad krásou a tajemstvími Capri.

Kdybych měl milion euro (možná, že by bylo zapotřebí mnohem víc), asi bych si, nevím proč, na Capri také nějaký malý domeček pořídil, blíž k moři, a chodil se denně koupat do lazurového a sametového Středozemního moře, které mě postupně prosoluje a konzervuje. Protože však ten milión nemám a nikdy mít nebudu, nezbude mi, než znovu žádat švédské spisovatele o stipendium. Jistě ho někdy zase dostanu, a tak se na laskavé Capri, třeba o berlích a poloslepý, jednou vrátím.

František Janouch (1931) je fyzik, publicista, zakladatel exilové Nadace Charty 77.

Obsah čísla 2/2003

František Janouch

Villa San Michele

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu