Anna Wolff-Powęska

Svádění Evropy

Gintaras Beresnevičius, litevský spisovatel a religionista, se zeptal staré Evropy: "Kdo si nás zamiluje?" Šlo mu o lásku k nim samým "jako Litevcům". Otázka, nadhozená napůl žertem, napůl vážně, vyjadřuje obavy a naděje zemí nominovaných do privilegovaného světa organizované Evropy. Zanechejme finančních kalkulací, podívejme se, s kým překračujeme evropský Rubikon, jakou neseme zátěž a co přinášíme jako věno. S takovým znalostmi se snad vyhneme zklamáním. Země, které pravděpodobně vstoupí roku 2004 do EU, hledají potvrzení svého evropanství. Ve veřejných rozpravách o společných evropských kořenech probleskuje stesk po "normálnosti" a naděje, že "starší" Evropa nejen pozná tu "mladší", ale také že pochopí její problémy se svobodou.

Integrační ideje RVHP a Varšavské smlouvy odporovaly hodnotám vyplývajícím z kulturní tradice národů a jejich duchovního života. Slova Mieczysława Moczara, člena ÚV Polské dělnické strany (vlastně komunistické, PPR; pozn. překl.) "Pro nás straníky je Sovětský svaz vlastí a své hranice dnes nedokážeme určit, dnes jsou za Berlínem a zítra za Gibraltarem." svědčí o aroganci těch, kteří vystupovali v roli architektů komunistické Evropy. Navzdory propagandě, která slovy Nikity Chruščova předvídala brzký konec západní integrace ("Ten strom uschne, než vydá kýžené plody.") a odsouzení EHS, mj. Stefanem Jędrychowským, ministrem zahraničí Polska v letech 1968-71, jako "svaté aliance reakce", namířené proti pokrokovým silám Evropy, se spolupráce západních státníků projevila jako nejúčinnější ze všech dosavadních pokusů o sjednocení Evropy. To, co Jean Monnet označil jako základ integrační ideje - vzdát se odvety, odmítnutí touhy vítězů po dominanci a souhlas se společnou správou části společného bohatství, uhlí a oceli - vytýčilo trvalý rámec mírové politiky.

Východoevropské odpadky dějin

Zátěží epochy berlínské zdi, která má dalekosáhlé důsledky, byla izolace od Západu a oddělení "bratrských národů", žijících na východ od Labe. Obrat 1989-90 prolomil zdi, neodblokoval nás však natolik, abychom se například zajímali o kulturu Estonska nebo překonali předsudky ve visegrádské skupině. Potřetí, po roce 1918 a 1945, začínáme znova, s veškerými historickými a mravními břemeny. Existuje však navzdory všem odlišnostem pojem, pod který bychom dokázali zahrnout středovýchodní Evropu jako celek?

Pod pojmem "východnosti", který roku 1912 vytvořil maďarský básník Endre Agy, se skrýval rozličný obsah: podřízenost, etnografická absurdita a krajina, v níž bylo všechno marginální, relativní a nostalgické. Na tomto nestabilním "kontinentu" žili ještě ve dvacátém století stejně tak Cikáni z pusty a podkarpatští Huculové, jako muslimští kupci ze Sarajeva. Komunismus z tohoto regionu učinil zadrátovanou periférii a zmrzačil občanské hodnoty. Vždyť pod vládou ideologie se člověk nemusí prokazovat občanskými ctnostmi.

Když se tyto země probudily ke svobodě, Timothy Garton Ash je přirovnal k lodi, která odrazila od břehu a pluje v mlze, aniž by docela tušila, kdy a k jakému břehu se dostane. Snad se domníval, že opilý kapitán neudrží kurs na Západ? Dnes český spisovatel Jiří Kratochvil připouští na stránkách časopisu Kafka, věnovaného střední Evropě, že východoevropská společenství se bojí setkání s Evropou starých civilizací mimo jiné kvůli slabé civilizační výbavě, nedůvěře k cizincům a ztrátě mučednické aureoly. Nepřicházíme však do cizí země, byli jsme spoluhráči dějin Evropy a příjemci i tvůrci jejích statků. Lev Tolstoj či Fjodor Dostojevskij měli na západoevropskou kulturu větší vliv než mnoho západních spisovatelů na kulturu středo- a východoevropskou. Odlišují nás však nynější očekávání a úzkosti od Evropy, nebo nás k ní přibližují? Vedle Polska, země s nejdelší tradicí nepřerušené státnosti, se členy EU stanou Slovensko a Slovinsko se zkušenostmi mnohasetletého pěstování jazyka a národní kultury bez vlastního státu. Země, které získaly nezávislost v roce 1918, nevytvořily s výjimkou Československa v meziválečném období trvalé základy demokratického zřízení a hospodářství, které by bylo blízké západnímu. Pro Maďary je prvoplánovou historickou událostí křest země sv. Štěpánem, pro Poláky 1. září 1939, zatímco pro Čechy a Slováky utvoření československého státu v roce 1918.

Rozlišování nářečí, regionů a kultur však ustupuje do pozadí, pokud se podíváme blíže na dějiny a geopolitické dědictví. Země, které zdánlivě nespojuje mnoho, mají podle všeho podobný historický "genetický kód". Tím, co je odlišovalo od "starší" Evropy, však bylo neustálé přerušování kulturní kontinuity, mj. kvůli sousedství s dynamicky se rozvíjejícími a expanzivními mocnostmi - Ruskem a Německem. Časté přesuny hranic stvořily asymetrické puzzle. Zahuštění jazyků, konfesí, kultur uchvatitelů a porobených národů nahromadilo konflikty. V tomto regionu vždycky chyběla minuta zamyšlení nad bouřlivou minulostí a nepředvídatelným zítřkem - rozloučením s tím, co je vlastní. Změny vládců či uchvatitelů nastávaly často a náhle. Mnohasetletá podřízenost však nezrušila kulturní identitu malých národů v srdci Evropy, které Bedřich Engels považoval za "odpadky dějin".

Voříšci si hrají na německé ovčáky

Evropská unie nejen zvětší rozlohu o téměř 23 % a počet obyvatel skoro o 20 %. V jejích hranicích se ocitnou bohaté kultury indoevropské, ugrofinské a altajské jazykové rodiny. Vedle homogenní států jako Česko a Polsko se členy unie stanou Estonsko se 26 % procenty Rusů, Lotyšsko se 30 % Rusů, Slovensko, kde je každý desátý občan Maďar, a Slovinsko se 3 % Chorvatů a 2 % Srbů (průzkumy zaznamenaly nejmenší nadšení pro vstup do EU v Estonsku, největší na Slovensku - 73 % podpory).

Evropa pohraničí s národotvornou rolí své inteligence vděčila za svůj civilizační rozvoj mnohoetničnosti. Vzhledem k této tradici udivují současné předsudky. Chceme se stát plnoprávnými členy Evropy, světadílu stále více přistěhovaleckého, ale na každém kroku vyjadřujeme odpor k cizincům. 27 % Slováků nechce bydlet vedle Maďarů, osm z deseti Čechů nechce sousedit s Romy, šest z deseti s Ukrajinci. Žádný z národů - kandidátů nemá rád nejbližší sousedy, zato miluje Američany, Francouze, Japonce. Taková láska nic nestojí, nevyžaduje opětování, zřídkakdy je podrobována zkoušce. Jak smířit tato rozporná směřování?

Ideál etnické čistoty, horlivě zachovávaný kandidátskými zeměmi, je jednosměrná ulice. V nejbližších letech nás čeká těžší zkouška než dovednost v zacházení s unijními fondy - test tolerance. Musíme si zvyknout na myšlenku, že se vedle nás usadí muslim z Kypru, protestantská rodina z Estonska, barevní obyvatelé bývalých kolonií. Jsme na to připraveni? Co jsme udělali, aby se neopakovaly výtržnosti z bývalé NDR, kde si lidé trpkost transformace odreagovávali na tureckých ženách a dětech či na uprchlících z balkánského regionu?

Evropané musí odpovědět nejen na otázku, zda migrace je putování, nebo útěk a co od nás "cizí" očekávají, ale především co jim mohou nabídnout. To je náš závazek, protože téměř všichni jsme potomky migrantů. Každého z nás se týká označení Petera Turriniho, dramatika, narozeného v Korutanech a žijícího ve Vídni, který xenofobní Rakušany označil za voříšky, kteří si hrají na německé ovčáky.

Sousedské předsudky vznikly v 19. století, kdy Češi, Slováci a Poláci bydlili pod společnou habsburskou střechou. Což mohla zpupná polská šlechta někým pohrdat víc než Čechem, ovládajícím německý jazyk a úřednické řemeslo? Znevažování se přeneslo do časů války. Třebaže mezinárodní podmínky v předvečer jejího vypuknutí nedávaly Československu šanci na účinnou obranu, Polákovi, který prožil peklo Varšavského povstání, se Čech jevil jako politováníhodný kapitulant. Zapomenou nám naši jižní sousedé, že jsme v rozhodujících historických chvílích stanuli po boku útočníků a silnějších? Změna sousedství národů v unijní partnerství je také šancí pro Poláky a Litevce.

Chlubíme se dlouhou integrační zkušeností ve východní Evropě, když poukazujeme na Lublinskou unii z roku 1569, nedokážeme však pochopit, proč nám Litevci vyčítají stesk po Vilně. Copak jsme už zapomněli, že názvy ulic Oppelnstrasse či Breslaustrasse v německých městech se nám dlouho spojovaly se západoněmeckým revanšismem?

Jsme pobouřeni výsledky průzkumů, z nichž jsme se dozvěděli, že mladí Evropané nerevidovali názory svých rodičů na Poláky (Polityka 5/2003). A kdybychom provedli podobné průzkumy v kandidátských zemích, neukázalo by se, že jsme si také zachovali historická postižení i lhostejnost? Dohody o hospodářské a kulturní spolupráci vytvářejí pouhý rámec spolupráce, ke změně vztahů jednotlivých společností je potřebná výchova. Romantické paradigma musíme nahradit drobnou prací. Jinak nepochopíme, proč západní investoři i obyčejní turisté preferují naše jižní nebo baltské sousedy. Vybudování silnic a dálnic, fungujících hraničních přechodů, kam se vejdou nejen směnárny, ale i záchody, a přijatelné ceny turistických služeb vytvoří lepší obraz Polska, spojovaného dosud se zloději aut nebo zběsilými blokádami silnic.

Ne koalice států, ale sjednocení lidí

Diskuse o sjednocení vedená v kandidátských zemích nepřipadla na příznivou dobu. Před očima se nám smývá prvotní smysl předpokladů jejích otců. Válka v Iráku, americko-evropské hry a nedorozumění, diferenciace postojů starých členů unie a kandidátů, pokud jde o potírání mezinárodního terorismu a politiku USA, vystavují východoevropské a jihoevropské demokracie zkoušce loa7jality. Ztěžují porozumění mezi sebou i západními partnery, které jsme donedávna označovali za naše nejhorlivější advokáty na cestě do unie.

Integrace Evropy vyžaduje představivost vyhovující měřítkům Jeana Monneta, který ujišťoval: "My formujeme nikoliv koalici států, my sjednocujeme lidi." Tak jako se úspěch EHS přičinil o rozpad komunismu, úspěch postkomunistické demokracie dá evropské integraci dynamiku a nový charakter. EHS se však rozšiřovalo v dobách blahobytu, rozkvětu masových politických stran a nadšení pro politickou účast občanů. Teď je Evropa pohroužena v ekonomické krizi a přijímané země jsou civilizační úrovní a politickou kulturou vzdálenější než dřívější kandidáti, kteří před vstupem nemuseli provádět transformaci všech oblastí života.

Činitelem, který by nejsilněji integroval rozšířenou EU, by mohl být křesťanský universalismus, na jehož zušlechťující hodnoty se všichni odvolávají. Děsí však antagonizující přístup k nim - také Polska, které nejhlasitěji demonstruje zásluhy o kultivování křesťanských hodnot. Stoupenci Ligy polských rodin (LPR) přece vidí Polsko jako jedinou zemi Evropy věrnou církvi a nucenou hájit evropskou "latinskou a křesťanskou duši".

Poslanec Roman Giertych (Lot orła, Szczecinek 2000) varuje národ nad Vislou sugestivním obrazem Krista, kterého trápí vize obrácení Polska na Západ a kladoucího otázku: "Což i vy chcete odejít?" Naléhavě připomíná příběh setkání svatého Petra, opouštějícího Řím ve vrcholném období pronásledování křesťanů, s Kristem na Via Appia. Odpověď Poláků, jak naléhá Giertych, musí být rozhodná: "Pane, kam bychom šli? K materialismu Evropy, která zabíjí vlastní děti, legalizuje úchylnost, likviduje starce, podporuje násilí a rozklad?"

Zjednodušený obraz dichotomní Evropy, v níž jsou na jedné straně věrní vlasti, Bohu a Církvi a na druhé straně ateisti a "cizí" náboženství, na jedné straně sv. Vojtěch, porážka Turků u Vídně, zázrak na Visle, na druhé francouzská revoluce, přinášející rozkladné ideje, imperialistická Anglie, Bismarck a Hitler, musí vést k závěru, že jediným cílem civilizačního a misijního poslání Polska je Rusko a střední Evropa. Do tohoto díla chce lídr LPR zapřáhnout celý národ, neboť "Polsko jako jediné má dost síly a ducha". Po varování pátera Rydzyka (ředitel Radia Maria; pozn. překl.) "Mnozí mají chuť na Polsko" je vidět, že křesťanská (či katolická) diktatura stále nachází stoupence mezi lidmi, kteří se obávají svobody.

Vlastenectví mého dvorečku

Aby Evropa uhájila své základní hodnoty, musí si uchovat historickou paměť. Španělsko a Portugalsko se navzdory senzacím, které publikuje lídr LPR, spatřující v někdejším kolonialismu těchto katolických států pouze mírovou kulturní misi, hlásí k nejhanebnějším kapitolám dějin. Uvědomují si, že jejich bohaté dědictví se skládá z hrdosti i hanby, vznešené kultury, ale také rasové segregace s všemocnou inkvizicí, která má na kontě asi 340 tisíc obětí - Velký inkvizitor, dominikán Thomas de Torquemada se domníval, že "je lepší pro člověka vejít do nebe s jedním okem než do pekla s oběma".

Dějiny Evropy byly dějinami stavění zdí a jejich boření. Inspirátoři sjednocení i bořitelé jejího bohatství vyznávali různá náboženství. Základy evropské integrace po druhé světové válce vytvářeli nejen známí křesťanskodemokratičtí politici Alcide de Gasperi, Robert Schuman a Konrad Adenauer, ale také francouzský liberál Jean Monnet a belgický socialista Paul Henri Spaak. Bylo zapotřebí neobyčejné prozíravosti, aby bylo možné spojit nedávné smrtelné nepřátele, a to v dobách, kdy se rány ještě nezahojily. Společenství hodnot, o němž se diskutuje na mezinárodních konferencích, nevytvoří vlastenectví omezené na vlastní dvoreček a plné strachu z cizích, ale pocit odpovědnosti za jiné. Návrat do "skrýší" v dobách, kdy suverenita nikoho nezabezpečí před mezinárodním terorismem, je útěkem před odpovědností za širší společenství. Stoupenci zdí, kteří vytrvají na svých pozicích, nebudou mít už zanedlouho co hájit.

Vnesou do "staré" Evropy kandidáti přinášející "mládí" také energii, čerstvou mysl, nadšení? Co převáží: odvaha a dovedné působení, nebo nedostatek zkušenosti a odpovědnosti? Zvýšíme horečnatost sporů o duchovní převahu, nebo obohatíme evropské myšlení o vlastní integrační návrhy? EU nebude výhradně ani aukční, ani obchodní, ani modlitební síní. Nesplní se sny o kontinentu čistého svědomí. Žádné, ani ty největší intelektuální kvality člověka neochrání před omyly, včetně politických. Má však cenu směřovat k cíli, na který poukázal bývalý prezident Česka Václav Havel. Je jím hledání pravdy v pochopení jiných, díky znalostem a poznávání jazyka sousedů.

James Madison, čtvrtý prezident USA, řekl o americké ústavě, že nebyla "ničím než mrtvou literou, dokud jí hlas národa nevdechl život a právní platnost". Rozšíření unie vyžaduje úsilí, a to nejen při formulování preambule unijní ústavy, ale také při demokratizaci občanského vědomí, na němž závisí evropská "duše".

Anna Wolff-Powęska, prof., je polská historička a politoložka, od roku 1990 vede Západní ústav (Instytut Zachodni) v Poznani.

Tygodnik Powszechny 16, 20. 4. 2003.

Přeložil -vb-

Obsah čísla 2/2003

Anna Wolff-Powęska

Svádění Evropy

Východoevropské odpadky dějin

Voříšci si hrají na německé ovčáky

Ne koalice států, ale sjednocení lidí

Vlastenectví mého dvorečku

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu