Rozhovor s Otakarem Motejlem

Zákaz? Mělo se to zkusit projednat

Na otázky po legálnosti existence KSČM odpovídá Otakar Motejl (1932), advokát, obhájce bojovníků za lidská práva, někdejší soudce a předseda Nejvyššího soudu, ministr spravedlnosti, nyní veřejný ochránce práv.

Že se po příštích volbách KSČM stane téměř hegemonní představitelkou levice, není zcela nemyslitelné. Nevede vás to k novému pohledu na někdejší úvahy o delegalizaci KSČM?

Delegalizace, to jistě bylo řešení, ale určitě ne jediné nebo stoprocentní, protože by vedlo k přemalování nebo k přetavení...

Příkladem legislativy, která se nedá uplatňovat, jsou některé protidrogové paragrafy. Jinak by dvě třetiny středoškoláků seděly...

Jo! (Smích)

Není - závažnější - obdoba u zákonů protikomunistických? Někteří představitelé KSČM se o Klementu Gottwaldovi vyjadřují něžně...

Takhle: lustrační zákon je poměrně povedené dílko. Horší je to s deklaratorními zákony o protiprávnosti komunistického režimu, které nemají jasnou dispozici ani sankci a dovolují dezinterpretace. Opravdu jsou pouze historickým památníkem rozpaků z dob jejich přijetí...

Měla by tedy podle litery zákona být KSČM dnes a denně ohrožena zákazem?

Jsem přesvědčen, že jsou situace, kdy by se dalo o zákazu uvažovat. Ani v době, kdy se o tom uvažovalo nejvážněji, návrh nebyl nakonec podán, ačkoliv se nabízela procedura soudního projednávání, v jejímž rámci by museli komunisté věcně definovat program. Mám pocit, že vlastně nikdo současné programy a cíle komunistické strany nesleduje a nezná. A tak oni poněkud tancují mezi pomrkáváním na své voliče a sladkým úsměvem na zbytek společnosti: že nejsou tak nebezpeční. Je to pro mě profesionální záležitost: jestliže zákon zná model soudního rozhodování o existenci či neexistenci politické strany, kouzlo soudu není v tom, že máte cosi napsáno na papíře a uvozeno slovem "rozsudek", ale že předchází demokratická procedura, projedná se věc, strany se vyslechnou, i dotčená strana. Ta se osvědčí hlasitě a veřejně do protokolu, jak to s principy demokracie, které jsou podmínkou legální existence strany, myslí.

Rozumíme tomu správně, že i když nejste jednoznačně pro zákaz, takový proces mohl něco pročistit?

Ano. Donutit je, aby se deklarovali jasně ve férovém legitimním procesu, a ne v nějakých úvodníkových eskamontážích.

Čas od času propukají zejména lokální konflikty, v nichž se jedna strana považuje za oběť starých struktur. Nedávno vyslovil i předseda Konfederace politických vězňů názor, že soud se starým Grebeníčkem se tak dlouho táhne, protože soudkyně byla ve straně...

Dostávám spoustu stížností na nepořádek ve věcech veřejných. Kupodivu ačkoliv se u nás považuje za největší problém korupce, stížností obviňujících veřejnou správu z korupce dostávám nepatrné množství. Mnohem častější jsou stížnosti, které interpretují domněle či skutečně nespravedlivý postup právě jako spiknutí starých struktur. To znamená, že v terénu je tato reminiscence dost živá.

Je to spíš náladou, anebo to skutečně tak bývá?

Je to spíš nálada. Snad i proto, že na korupci mnozí lidé sami participují, nestěžují si na ni, a tak sahají raději po historickém odkazu. Ale fakt je, že zejména v malých místech ony struktury existují, ti lidé se znají, funkcionářské obměny v rámci všelijakých koalic jsou zanedbatelné. Takže je to fenomén v současném veřejném životě aktuální.

Jak vidíte problém právní kontinuity či diskontinuity se starým režimem?

Byl jsem v devadesátém roce přesvědčen, že devastace elementárních lidských práv v našem prostoru odpovídala, a to i ve svých materiálních důsledcích, stavu Evropy v pětačtyřicátém roce. Rozdíl byl teritoriální - tentokrát se to týkalo jen části Evropy - ale i historický: tenkrát to trvalo šest let, tady předcházelo čtyřicet let.

Poválečné řešení včetně norimberského procesu je samozřejmě velice kontroverzní, protože se sáhlo po jisté retroaktivitě, bylo to však řešení jediné. V našich časech by něco podobného ovšem vyžadovalo politický konsensus, aspoň východoevropský. Ovšem tento prostor byl po pádu železné opony silně diferencován. Řekněme, že s wałęsovským Polskem bychom se dohodli, už menší pravděpodobnost byla, že bychom se dohodli s Maďary, natož - tehdy - s Rumuny či Bulhary. Narazili bychom na právně pozitivistický odsudek, který se dodnes ozývá i vůči norimberskému procesu. Moc východisek nebylo. Diskontinuita by znamenala radikální řez, právní tradicionalismus to však nedovolil.

A tak se asi nic jiného nedalo dělat, než co se u nás udělalo. Včetně neobyčejně velkorysých aktů rehabilitačních, velkoryse pojaté restituce a do jisté míry i lustračního zákona. To je trojhvězdí, které nemá obdobu v ostatních částech východní Evropy. Problém to nevyřešilo, ale asi to bylo možné maximum.

Nezavádí část lustračního zákona mimosoudní trestání? Přinejmenším když znemožňuje některým lidem pracovat na místech, kde by stát určitě neohrožovali?

Takhle: ano, je v tom prvek mimosoudního trestání, ale není založen na kolektivní vině jako takové. Určitá individualizace tu je a zákon se týká poměrně úzkého segmentu státní správy. Jiní mu zas vyčítají, že byl příliš úzce pojednán, že dokonce vytlačil ty lidi do ekonomicky atraktivnějších sfér privatizovaného nebo polostátního hospodářského světa. Že je zvýhodil, když přestali dělat náměstky ministrů a stali se předsedy správních rad.

Rozhovor vedli -tt, vb-

Obsah čísla 2/2003

Rozhovor s Otakarem Motejlem

Zákaz? Mělo se to zkusit projednat

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu