Miloš Hájek

KSČM: Stav a perspektivy

Po listopadu 1989 převládal názor, že komunistická strana buď zmizí z jeviště, nebo bude zatlačena na okraj. Když k tomu nedošlo, rostla obava, že KSČM bude schopna zvrátit poměry a obnovit totalitní režim. To se nepotrvrdilo, komunistická strana až do roku 1999 slábla a její koaliční potenciál byl nulový. Přesto působila coby strašák: všechno levicové bylo odsuzováno jako kryptokomunistické. Ohrozit demokracii existence komunistické strany nemohla, ale oslabovala levici, protože demokracie potřebuje silnou demokratickou levici stejně jako silnou demokratickou pravici.

Vývoj síly KSČM

Preference podle TNS Factum

	volby1998	9/99	12/99	3/00	9/00	2/01	6/01	4/02	volby 2002	4/03
KSČM	11	20	15,9	15	13,2	12,3	15,1	14,9	18,5	23,2
ČSSD	32,3	14	11,2	15,4	16,9	14,4	19,2	23,8	30,2	24,1

Pro posouzení vlivu strany jsou hlavním ukazatelem volební výsledky, ale roli hraje i organizační síla - počet členů a základních organizací. V tomto směru je KSČM silnější než všechny ostatní strany. V roce 1998 vykazovala 136 516 členů (v roce 2001 pak 113 000) a 5546 základních organizací. Rubem těchto čísel je věkové složení: 70 % členů je starších 70 let, průměrný věk se blíží sedmdesáti. Ale 23 000 členů v produktivním věku přesahuje celkový počet členů ČSSD. Organizační převaha nad sociální demokracií se výrazně projevila v krajských volbách 2000: 21,14 % ku 14,66 %. Ta se stává předpokladem růstu preferencí i hlasů. Jinými nástupišti se stávají události poskytující půdu pro populistickou agitaci (Kosovo, Irák, zklamané naděje sociálně demokratických voličů na rychlé zlepšení situace, chyby ČSSD při prezidentské volbě, v mediální politice apod.).

Je zde však i faktor hlubší, tj. půda příznivá pro komunistickou ideologii. A ta tu je od Listopadu, protože česká pravice se nedokázala adekvátně vyrovnat s předrevolučními poměry. Tento handicap souvisí s jejím ideologicky zaujatým, neoliberálním pohledem na západní Evropu. Je třeba odpovědět na otázku, co lidé před čtrnácti roky očekávali, jaký byl poměr mezi jejich očekáváním a polistopadovou realitou.

Předpokladem úspěšné politiky je zmapování předcházející etapy. To předpokládá schopnost oddělit zavrženíhodné od toho, co je žádoucí uchovat. Česká pravice podala veřejnosti zkreslený obraz soudobých evropských společností. Po druhé světové válce vznikl v demokratických zemích sociální stát, nazývaný též státem blahobytu. Občanům byla zaručena minimální úroveň příjmu, důchodu, výživy, bydlení, zdravotní péče a vzdělání. Prosazovala se zásada plné zaměstnanosti. Od sedmdesátých let je sociální stát v krizi, je přebudováván, levice však odmítá od něj ustoupit. Naše pravice líčí sociální stát jako něco odstrašujícího a tento předpojatý názor znemožnil i střízlivý pohled na předlistopadovou minulost. Komunistický režim byl totiž nejen diktaturou, byl i sociálním státem sui generis, deformovaným. Občané byli zbaveni politických, zaměstnanci odborářských práv, ale byly zachovány sociální jistoty, které si dělnické a odborové hnutí za století do roku 1948 vydobylo. Na Západě se vyvinul demokratický sociální stát blahobytu, u nás diktátorský sociální stát chudoby. Lidem vadila diktatura a chudoba, ne však sociální charakter státu.

Za politiku odbourávání sociálního státu sui generis nese odpovědnost především Klausova vláda. Ale i sociální demokraté byli v tomto ohledu dlouho v defenzívě. Zatímco pravicová média dštila na myšlenku sociálního státu síru a oheň, sociálně demokratická publicistika se tomuto pojmu raději vyhýbala. Trvalo dlouho, než se sociální demokraté (a také lidovci) pro sociální stát explicitně vyslovili. A trvalo dlouho, než se objevily první sociálně demokratické pohledy na předlistopadovou skutečnost, které překonávaly černobílé vidění. Z toho pochopitelně těžila a dodnes těží KSČM, která si tak přisvojuje zásluhy za sociální vymoženosti, jež si dělnické a odborové hnutí vybojovalo v minulém století.

Jaká je dnešní KSČM?

Počátkem devadesátých let se na svém sjezdu vyslovila pro demokratický socialismus, nebyla však schopna tento obrat strávit a ustoupila od něj. Řada dalších příznaků nabádá demokraty, aby brali komunistické řeči o demokracii s nedůvěrou. Strana však není neměnná, myšlenkově pružnější členové chápou, že nostalgické vzpomínky na zašlé časy neprospívají. Před čtyřmi roky nastal posun, který se projevil na žďárském sjezdu. Sjezd se jednoznačně přihlásil k politickému i hospodářskému pluralismu, odmítl, že by cílem strany bylo nastolení vlastního mocenského monopolu.

Ohlas na jeho výsledky byl rozporný. Jedni neviděli žádnou změnu, jiní ho považovali za první krok správným směrem. Následující roky však žádný další krok nezaznamenaly.

Pohyb ovšem neustal, v posledním roce se ve straně, dříve zdánlivě monolitní, projevila diferenciace. V říjnu 2002 mluvil M. Grebeníček o třech proudech ve straně: (1) o sociálně demokratizujícím, (2) o ryze ortodoxním, dogmatickém; sám se ztotožnil s třetím, nejpočetnějším proudem, který podle něj prosazuje adaptaci na nové podmínky.

Jako zastánci prvního proudu vystupují M. Ransdorf a J. Dolejš. Ransdorf obvinil stranu, že přešlapuje na místě, Dolejš řekl: "V našich úvahách se objevila myšlenka, že v situaci, kdy sociální demokracie nezvládá být jakýmsi hegemonem české levice, měla by být v této roli vystřídána. Což je oprávněná idea, a z našeho hlediska i logická. Já si ovšem kladu otázku, jestli je úlohou KSČM tančit na troskách sociální demokracie, protože naším cílem není jen posílit KSČM, ale celou českou levici." Oba zmínění představitelé se v rozporu s většinou strany vyslovují pro vstup do EU. Podle Dolejše zastává toto stanovisko čtvrtina členů ÚV, zatímco 40 % je pro kategorické NE.

Perspektivy

Komunismus (stejně jako socialismus nebo liberalismus) je mezinárodním jevem. Těžko pochopíme možnosti českého komunismu, nebudeme-li přihlížet k mezinárodnímu rámci. Rozhodující událostí ve vývoji evropské levice je bankrot komunismu. Ve střední a západní Evropě byly komunistické strany zatlačeny na okraj, mezi výjimky patří ovšem Česko a nové spolkové země v Německu. I zde je však nutno odpovědět na otázku: "Je dnes možno provádět komunistickou politiku?" Komunismus (bolševismus, leninismus) znamená totiž mít v programu ozbrojený boj, mocenský monopol jedné strany, teror, totální nacionalizaci. Nejenže KSČM a PDS nemají něco takového v programu, ale kdyby k těmto cílům tíhly, nebyly by schopny jich dosáhnout. I pokud si KSČM ponechá svůj název, nebyla by schopna dělat jinou politiku než sociálně demokratickou. Ovšem rejstřík variant sociálně demokratické politiky je široký a KSČM slovy i skutky dokazuje, že by to byla ta nejslabší varianta - analogie SPD před Godesbergem.

Bankrot komunismu byl politický, programový: většina komunistických stran v Polsku, Maďarsku, Itálii se transformovala ve strany sociálně demokratického typu, obdobným vývojem prošla i bez změny názvu francouzská komunistická strana, která za Mitterandova prezidentství vstoupila do koaliční vlády se socialisty. Vývoj v Česku šel jiným směrem, protože vlak, který dorazil v roce 1989 do Varšavy a Budapešti, vyjel z Prahy 1968 a KSČ ho v důsledku sovětské intervence zmeškala. V jaké podobě u nás ustoupí komunismus ze scény, lze těžko předvídat. Labilita politického prostředí připouští i krajní řešení včetně marginalizace KSČM. Tato varianta se však zdá být málo pravděpodobná. Zřejmě u nás v nejbližší budoucnosti budou dvě levicové strany. Nebylo by to nic v dějinách nevídaného. Taková je po několik desetiletí situace v Dánsku, v Norsku i ve Švédsku, kde roli radikálnější sociální demokracie hraje postkomunistická Levicová strana. (Ve všech jmenovaných zemích je ovšem tradiční sociální demokracie hegemonem levice.)

Vztah české společnosti a politického prostředí ke KSČM se začíná měnit. Již v březnu 1999 se jen 38 % respondentů vyslovilo pro další izolaci, 49 % vyjádřilo opačné stanovisko. J. Zaorálek označil myšlenku vlády sociální demokracie a lidovců s tichou, ale smluvně zakotvenou podporou komunistů za zajímavou variantu a vyslovil se pro diskusi o vztahu ČSSD ke KSČM. I P. Pithart vyjádřil předpoklad, že "KSČM nejspíše nebude věčně v roli toho, o kom všechny ostatní strany dnes prohlašují, že s ním do vlády v žádném případě nepůjdou." A hlasování komunistických poslanců pro prezidentství V. Klause je příznakem, že ani pro ODS není dohoda s KSČM nemyslitelná. V. Špidla je přesvědčen, "že v delší perspektivě existuje prostor pro spolupráci na určitých věcech. V úplně dlouhé perspektivě, řekněme deset patnáct let, se prostě uvidí." Po komunálních volbách 2002 vstoupili komunisté do řady městských rad. V. Špidla upozornil, že nejde o strategické partnerství, že však sociální demokraté mají pozorně sledovat vývoj v KSČM a dávat jí příležitost přispět v konkrétních situacích k rozvoji země.

Spojenectví na vládní úrovni není myslitelné se stranou, která ve své většině odmítá vstup do EU, jejíž teoretici vidí v listopadu 1989 počátek kontrarevoluce, sami předvídají "socialistickou" revoluci mimoparlamentní cestou a připouštějí i ozbrojený boj. Pohyb v naší politice však otevírá možnost integrace KSČM do společenství stran, které o své demokratičnosti nemusí teprve přesvědčovat veřejnost. Naplněním této možnosti by se patnáct či více procent voličů nevyřazovalo z vlivu na vládní politiku, což by posílilo demokracii. Snažit se o takovýto vývoj musí všechy strany, ale především KSČM.

Miloš Hájek (1921) je historik; účastník druhého odboje, 1940-1970 člen KSČ, signatář a mluvčí (1988) Charty 77.

Obsah čísla 2/2003

Miloš Hájek

KSČM: Stav a perspektivy

Vývoj síly KSČM

Jaká je dnešní KSČM?

Perspektivy

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu