Jan Šimsa

Anti anti - Past antikomunismu a čekající otázky

Jan Šimsa

Volbou prezidenta republiky vstoupili komunisté energicky do veřejného politického zápasu. Při jednání o mediální radě potvrdili nejspíš už prodiskutovaný protivládní trend. V těchto krocích nelze vidět nahodilý nebo marginální rys. Rozhodnutí pro Václava Klause nebylo jen "nikoliv" k demokratickému, proevropskému kandidátu Janu Sokolovi, ale byl to příklon k politice, kterou do té doby ztělesňoval právě Klaus, část veřejnosti, televize Nova, lidé hájící své nebo "národní" zájmy, eurorealisté až euroskeptici - a tedy příklon ke konzervativní politice s nacionalistickým přelivem.

Loni mě takřka přesvědčil Václav Žák, že si komunisté budou nadále libovat v izolacionismu pro ně výhodném. Rozuměl jsem mu tak, že pro jisté hlasy nespokojených voličů stačí pranýřovat nezdary ekonomiky, zadlužování státu, nerozhodné reformy veřejných financí, omluvy Němcům, tedy mělká opoziční politika bez rizika a s možností kdykoliv přispět ke krizi či rozvratu. Při vzrůstu hlasů pro komunisty překvapil informovanou část veřejnosti Ludvík Vaculík tím, že on takový vzrůst vítá, že je přece třeba, aby se něčeho báli podnikatelé, pro něž je rozhodující maximalizace zisku bez společenských ohledů.

Ani Václav Žák ani Ludvík Vaculík však neměli "tak docela" pravdu. Dochází k tomu, že nynější vedení KSČM, nejen jednotliví poslanci, senátoři či komunální politici, nabývají přesvědčení, že nastal čas převzít odpovědnost za vývoj společnosti a nespokojit se s pouhými prebendami nebo úlohou strašáka zlých kapitalistů.

Po jedněch - dost nešťastných - parlamentních volbách v Polsku mne poprvé příjemně překvapil Václav Klaus komentářem, že je ošidné se v současné politice spoléhat na antikomunismus. Demokratické strany v Polsku se totiž před volbami spolehly na osvědčenou protikomunistickou agitaci. Nepostřehly, že to již nezabírá, a byly zaskočeny nástupem postkomunistů.

V čem spočívá dějinná lest antikomunismu a snad vůbec každého "anti"? Především v zaslepeném, nepřesném a paušálním posuzování celých skupin populace, shánění příznivců určitého přesvědčení, náboženského vyznání, národnosti, sociálního postavení, rasového původu. V neschopnosti rozlišovat a hodnotit pečlivě a věcně, soudit podle faktického jednání a smýšlení. V nebezpečí aplikace kolektivní viny. (Doporučuji tedy užívat jen slov: antilopa, antimon, antika...)

Škodí víc antikomunista než konkrétní, živý komunista. Bývala to i bída antiklerikalismu, je to bída antiamerikanismu. Slova "antifašista" se užívalo, ba zneužívalo při označení lidí, kteří bojovali proti nacistům, a nebyli to komunisté, ale katolíci, evangelíci, masarykovci, demokraté, prostě slušní lidé. Bylo to unfair odsunutí na druhou nebo poslední kolej, je to i dnes spíše urážka.

Bývalý bavorský starosta významného městečka, evangelík, při vyprávění o následcích odsunu více než dvou milionů našich (do roku 1938) spoluobčanů šokoval mé přátele výrokem, že "největší gauneři byli antifašisté z Böhmen", tj. Němci odsunutí s antifašistickou legitimací, kterou braly okupační úřady vážně. Mne nepřekvapil. Ve vězení na Borech jsem se setkal s několika muži, kteří za války kolaborovali, pak internovali a okrádali Němce, uskutečňovali odsun a konečně kolektivizovali venkov. Propadali na společenském žebříčku, že už je ti, jimž posloužili k získání moci, musili koncem sedmdesátých let nechat uvěznit. S příslušným humorem hrubého kalibru vykládali, za jaké služby vydávali osvědčení antifašismu.

Pochopitelně, jsou i hodní neinformovaní lidé, kteří toho slova užijí a nechtějí tím nikoho urážet. Mnohokrát jsem musel to slovo tolerovat, třeba i o vlastním otci a jeho přátelích, ač ovšem nebyli žádní antifašisté, ale křesťané bojující proti nelidskému systému za demokracii a sociální spravedlnost.

Ještě horší je to se slovem antikomunismus, který stále hrozí. Jsou lidé, kteří se domnívají, že to označuje boj proti komunistickému režimu! Byla to ovšem psychologická obrana proti útisku a pošlapávání lidskosti. V "mém" útvaru PTP byli mezi dvěma stovkami lidí dva odpůrci režimu (Viktor Dolan a Jaroslav Simonides) a ostatní - až na faráře - byli antikomunisté, připraveni sice na nenápadnou záškodnickou činnost, na pouhé torpedování systému podle Švejkova vzoru, ale nikoliv na duchovní nebo politický zápas s byrokratickým komunismem.

Mezi chartisty jsem si znovu uvědomoval proradnost antikomunismu. Umožňoval mnoha lidem, jinak slušným, při paušálním verbálním odmítnutí komunismu kolaborovat s vládnoucí mocí, nebo aspoň jakési tichošlápství. Velký morální zisk přinesla Charta 77 odmítnutím antikomunismu. Devíza zakladatelů Charty a předtím třeba redakce Tváře byla, že nestačí být pouze "anti", že nestačí být opozicí, ale je nutno být pozicí, přijít s něčím pozitivním, neparazitovat na ubohostech režimu. Antikomunismus hrozí úměrně vzestupu volebních preferencí komunistů. Nebezpečný by byl zvláště antikomunismus, který by verbálně sice odmítal, ba zatracoval, ale zároveň by chtěl komunisty užívat na hrubší práce, s iluzí, že si "my demokraté" ohlídáme komunisty, aby se nevrátili do pozic, které drželi za normalizace. Antikomunismus nám hrozí jako past, když místo střízlivého, věcného rozboru uvidíme za kdečím vliv komunistů nebo se jich začneme bát.

Iluze o spolupráci

Při mém prvním zatčení v únoru 1952 na mne tvrdě dotíral vyšetřovatel, jak jsem to myslel, když jsem do svého strojopisného časopisu Dlask napsal, že "komunismus něco dělá, nejenom děla". Když přece politika komunismu je přísně mírová. A proč nabádám své čtenáře, aby ostře uvažovali, kam až lze s komunisty jít a kdy je nutno zabočit či odbočit. To považoval za nebezpečné, takovou spolupráci, při níž vyhlížím, že je nutno společnou cestu opustit a obrátit se proti hnutí.

V září 1967 jsem psal Ludvíku Vaculíkovi: "Ze strany Vás nevyloučí, to by byla hrozná volovina, co za lidi by jim ve straně zůstali?" Ještě v roce 1967 jsem doufal, že nejen mezi řadovými komunisty, ale i mezi funkcionáři strany převládne kritický směr, schopný se vrátit k původním programovým směrnicím, k odpovědnosti za společnost, v demokracii, svobodě a sociální spravedlnosti. Vaculíka vyloučili - a za pár let ještě jednou, jak napsal, "právem", že prý tam neměl podruhé vstupovat.

Rok 1956 dával jakousi naději. V tom roce jsme v dietní jídelně na Vinohradech postupně komentovali vývoj nejen u nás, ale v Polsku, v Maďarsku, v Číně, v Sovětském svazu po XX. sjezdu s ideovým, marxisticky školeným komunistou Václavem Kotkem. Při jistém porozumění pro mé iluze nesouhlasně bručel, že ve Svazu jednu garnituru gaunerů vystřídala nová garnitura gaunerů. Připravoval mne tak na vyústění "událostí", jak se eufemisticky říkalo povstání v Maďarsku. A stejně jsem tehdejší listopad prožil hůř než náš srpen nebo naši poslední volbu prezidenta.

O marxismu jsem si - ani moji přátelé - nedělal iluze. Tedy o marxismu provozovaném oficiálně. Slyšeli jsme však trávu růst třeba při fascinujícím vystoupení Milana Machovce v Akademii věd, s leninským rozlišováním stranictví ve vědě a filosofii. Nejde o partajnost teoretického úsilí, ale o to, stranit ve výzkumu a bádání pravdě.

S láskou a zadostiučiněním jsme sledovali vystoupení spisovatelů na sjezdu, a hlavně básníků (Hrubín, Seifert). Všechny "přelomové" aféry končily tím, že vedení strany poslalo teoretiky se zakalit někam na okres z Prahy, nebo je uplatilo a vyloučilo, pokud se ukázalo, že hodlají ve filosofii, publicistice a politické praxi stranit pravdě, a nikoliv partaji.

Kdo svede poslední boj?

Na prahu dospělosti - kolem roku 1948 - mne i mé přátele oslovila myšlenka Ignazia Silona, který se rozešel s Internacionálou a později spolu s dalšími založil v Itálii výraznou socialistickou stranu, jejímž představitelem byl Pietro Nenni. Silone byl přesvědčen, že zkušenost komunismu nelze obejít, že lidská společnost jí musí projít. Poslední boj svedou bývalí komunisté s těmi, kdo zůstanou ve stranách řízených centralizovaným mezinárodním ústředím. Vize "posledního boje" patří ovšem do výzbroje utopického socialismu. Vizi jsme nesdíleli, ale začali vyhlížet ty "bývalé".

Z toho hlediska jsem sledoval zápasy nejen roku 1956, ale i v dalších letech jsem vyhlížel ty, kdo tou silonovskou zkušeností prošli, reflektovali ji, psali o tom knihy (jako Silone a někteří tehdy čtení ruští autoři), vedli diskuse a polemiky. Polsko a Maďarsko si udržely náskok z roku 1956, i když jejich stranická vedení se dala zkorumpovat vedením sovětským. Proč a čemu podlehli čínští komunisté, dodnes nevím.

Od roku 1957 jsem jako evangelický farář působil na venkově a setkával se s lidmi ze základních organizací KSČ, s okresními funkcionáři, učiteli, družstevníky i soukromými zemědělci. Byli věcnější a prozíravější než pražští marxisté i nemarxističtější intelektuálové, ale také skeptičtější vůči myšlence na změny. Osvědčovala se mi devíza, že antikomunismus je jalový, že je projevem pouhé reaktivnosti a že je třeba pozitivního programu, nové společenské vize a že dosavadní zkušenosti a nezdařené pokusy o nápravu bude nutno důkladně promyslet.

Přetváření socialistického i komunistického hnutí probíhalo i ve Francii a zvláště v Itálii se prokazovala nosnost silonovské koncepce, také tam vznikla, i když alternativní idealisté se ve víru politického vývoje neudrželi, poněvadž nedokázali zaujmout veřejnost.

Mimo hru zůstali komunisté v Německu, jehož východní část jsem mohl sledovat z častých návštěv NDR a při návštěvách farářů a zemědělců u nás. Na západě komunisté politicky propadli a zůstaly z nich jen radikální frakce. Na východě komunisté většinou ustrnuli v pragmatismu a nouzovém ekonomismu. Ani po sjednocení se nenašla nějaká "DDR-Identität", ani promyšlený program či pružná politika bývalých, ač v šedesátých letech bylo pro nás jejich teoretizování podnětné.

U nás měl nedávno zesnulý Karel Kosík až do konce života sympatickou ambici vypracovat novou verzi marxismu. Společensky zůstal izolován, netroufl si podepsat Chartu 77. Osobně se zachoval statečně, ale nereflektoval dost hluboce vývoj komunistického hnutí v sedmdesátých a osmdesátých letech.

V lednu 1977 jsem se seznámil s Jaroslavem Šabatou. Dal mi ihned číst teze reformních komunistů, kteří se přihlásili k Chartě, ale jak jsem s úžasem zjistil, chtěli uplatňovat vedoucí úlohu i tam! Šabata mi to potvrdil a oba jsme se s ulehčením zasmáli. Brzy se ukázalo - po polských zkušenostech - že už nelze čekat obrodu společnosti z reformního komunismu, pokud zůstal vázán stranou starého typu.

Byli ovšem i "bývalí", kteří nepopírali vedoucí roli, ale vázali ji na dostatečnou podporu či důvěru ve svobodných volbách. V prosinci 1989 se u kulatých stolů objevili sympatičtí mladí lidé z Demokratického fóra komunistů a později další frakce. Významná ovšem byla Obroda, tedy bývalí, ovšem "dokopaní", jak se jeden z nich vyjádřil, k demokratičnosti. Prakticky důležitá byla v prvních měsících a letech její obdoba v policii a armádě. Zarazilo však pozorovatele, že to vposledku neovlivnilo KSČM, nebo se to zatím veřejně neprojevilo. Funkcionářské jádro se zakonzervovalo.

Konzervativní komunisté

Poměrně krátkou dobu se zdálo, že rozhodující pozůstatek někdejší vládnoucí strany chce udržet odpovědnost za společnost a sociální spravedlnost. Postupně se ukazovalo, že nepůjde o návrat ke "starým", "původním" ideálům, ale k pragmatické praxi normalizace. Přispělo k tomu i to, že představitelé státních podniků i družstev zaujali pohotově privatizační pozice a lukrativní místa ve státní správě a právem se vysmívali bezzubému lustračnímu zákonu, který je většinou nepostihl. Více než deset let vydrželi konzervativní komunisté v poloze mrtvého brouka. Ta jim pomohla nabírat hlasy zklamaných voličů sociálních demokratů i bezprizorných republikánů, zvlášť když vytáhli prapor národních zájmů a zahudli na nacionalistické struně.

Kde je internacionalismus, kde je úsilí o kolektivní mezinárodní bezpečnost, obrana demokratického života, sociální spravedlnost? Jsou dovedně ukryty pod maskou cynického oportunismu? Nesporně jsou tyto postoje živé mezi voliči. Nemusí to být vždy jen nostalgie po době normalizace nebo zloba proti humanitně pojaté demokracii a evropské integraci.

Nezbývá tedy než pojmenovat tuto skutečnost a znovu aplikovat silonovskou devízu. Vlastní zápas je před námi, tak říkajíc zápas o duši těch, kdo neopustili mezinárodní solidaritu demokratických sil, úsilí o spravedlivé uspořádání společnosti a starost o každodenní problémy nejširších vrstev. Již před lety prohlásil Jaroslav Šabata, že určité trvání na přijatých hodnotách lze hodnotit morálně pozitivně, rozhodně lépe než rychlé oportunistické přizpůsobení se nové módě.

Znamená to ovšem rozejít se s cynickou podporou opozice za každou cenu, prohlédnout lest touhy po návratu sedmdesátých a osmdesátých, kdy "nám" přece bylo lépe než dnes.

Je nutno též přehodnotit vztah k intelektuální rezistenci sedmdesátých let a přiznat oprávněnost Charty a disentu. Tím spíše, že v těchto aktivitách bylo důležité křídlo "bývalých", samozřejmě demokratizovaných. Tento trend bude třeba propagovat a podporovat, rozhodně odmítnout umělou izolaci - a ze strany ostatních skoncovat s ostrakizací a diskriminací.

Rozhodující roli sehraje politická reflexe, myšlenkový zápas o dědictví Marxova vkladu do evropské kultury, dále zhodnocení statečného pokusu strany (!) v roce 1968 a všech výbojů, teoretických i praktických, údajných revizionistů, polského a maďarského pokusu, čínských květů, které mají rozkvést po vší zemi. Co zbylo z pokusů o křesťansko-marxistický dialog? Má šanci socialismus s lidskou tváří?

Takových otázek je pro nás i pro ně mnoho. Pro komunisty i bývalé komunisty, pro antikomunisty i bývalé antikomunisty. Tedy zhodnotit celé 20. století, ale i úder proti Iráku, selhání bývalých velmocí ve vztahu k Čečně, Afghánistánu, Vietnamu, Koreji, Kubě a ovšem analyzovat problémy spojené s hrozbou nového kolonialismu.

Dobrým znamením byla rychlá reakce Miroslava Ransdorfa na hlasování konzervativních soudruhů při volbě prezidenta. Trochu v něm však zazněl motiv rezignace či zoufalství. Zůstávám v tom dějinným optimistou. Rozhodně nelze přehlédnout, že v demokratickém systému nepřibyli progresivní komunisté, ale konzervativní a že začali spoluprací se stranou konzervativní, arci s liberálním a mírně nacionálním slovníkem.

Jan Šimsa (1929) je teolog, emeritní farář Českobratrské církve evangelické, editor, autor řady úvah, fejetonů aj.; signatář Charty 77.

Obsah čísla 2/2003

Jan Šimsa

Anti anti - Past antikomunismu a čekající otázky

Iluze o spolupráci

Kdo svede poslední boj?

Konzervativní komunisté

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu