Václav Burian

Rozhovor s Jaroslavem Šabatou: Komunisti v demokratickém diskursu?

Jaroslav Šabata

Mám dojem, že jeden v nekomunistickém prostředí obecně rozšířený názor polistopadová doba nepotvrdila: totiž že po normalizačních čistkách zůstala z KSČ jen strana pragmatiků. Dnešní KSČM má jistě mnoho přelétavých protestních voličů, ale má i jádro, buď jak buď ideové. Je - nebo bylo - to překvapení i pro vás?

Nikoli, pokud jde o mne, žádné překvapení v tomto směru se nekonalo a konat nemohlo. Ani ve snu mne nenapadlo, že by se znormalizovaná KSČ v okamžiku, kdy čas trhne oponou, zcela rozutekla. Tak se dějiny nedějí. Helsinský proces, na jehož legitimitě byl středoevropský demokratický převrat z roku 1989 založen, směřoval přece ke kulatým stolům, u nichž komunistické špičky neseděly pro ozdobu. A ti převážně řadoví členové a funkcionáři, kteří vytrvali, si museli v dobrém i zlém sáhnout na své ideové, a občas i lidské, dno. V nových poměrech se mohli ustavit jen jako zbytkový útvar všemocné strany-a-vlády.

Takže ještě jednou: problém netkví v tom, má-li KSČM "buď jak buď" ideové jádro, nebo nemá. Nemůže je nemít, má-li existovat. Jde o politický smysl otázky po ideovém jádru KSČM: a ten tkví v otázce po možnostech vést s komunisty ideový rozhovor. Z povrchní optiky každodenního komunálního, regionálního a parlamentního provozu se totiž nejen komunistům zdá, že vládní spolupráci dvou stran s víceméně levicovým sebepojetím brání jen tradiční pravicové tiky sociálních demokratů. Nyní, kdy obě strany disponují většinou 111 křesel ve Sněmovně, se z tohoto předpokladu stala specifická posedlost - podněcovaná ovšem zmatenými průpovídkami o agonii ČSSD a sektářskou nechutí k stojedničkové koalici s lidovci a unionisty.

Co tedy na představu levicové koalice říkáte vy?

O tom, že je to představa přespříliš přímočará, ba groteskní, vydává svědectví monumentální vykřičník v podobě Václava Klause na Hradě. Neboť to, že byl dík KSČM zvolen muž tvrdě vyprofilované pravice, a nikoli liberální křesťan Jan Sokol, nemůže být a nebude zapomenuto. Představitelé KSČM budou marně ukazovat prstem jiným směrem. Pravda, bez pravicových sociálních demokratů typu Jiřího Rusnoka a několika mstivých chaotů v poslaneckém klubu ČSSD, nemluvě o intrikách klientelistických stoupenců Miloše Zemana, by byla ODS spolu s KSČM na dobývání Hradu krátká. Ale marná sláva, bez plně uváženého politického rozhodnutí odpovědných orgánů KSČM by Klaus prezidentem nebyl. Pár tak či onak zhrzených poslanců ČSSD by na to nestačilo. Zkrátka KSČM ve výsostně mocenském souboji s českou pravicí frapantně selhala.

Ale to není hlavní poučení z jednoho z nejpozoruhodnějších příběhů našich novodobých dějin: ten tkví v otázce, jak je možné, že muž české ultrarestaurace komunikuje s komunisty úspěšněji než jeho levicoví i pravicoví odpůrci.

Jak vidíte, pátrání po ideovém jádru KSČM a po smyslu takového počínání, se nám komplikuje...

Budiž. Ale leccos se snad dá vysvětlit tím, že ideové jádro Komunistické strany Čech a Moravy se přece jen liší od přesvědčených straníků let padesátých a šedesátých především tím, že je intelektuálně neplodné. Takže se ptám: může nás překvapit nějaký nový revizionismus v KSČM?

Začnu dvěma námitkami: neexistují intelektuálně plodná a neplodná ideová jádra. Ideové jádro jakékoli strany je z definice intelektuálně plodné. To, co bychom nazvali intelektuálně neplodným ideovým jádrem, je ve skutečnosti idea, jejíž původně dějinotvorný náboj zdegeneroval v dogma a umrtvující předsudek, což je ovšem úpadkový proces, jenž patří k politice jak rukavice k ruce. Dále: nový revizionismus v KSČM by nás neměl překvapit, protože jej máme na očích. Překvapují nás totiž věci, které nezahlédneme včas, ač je na očích máme. Jde tedy o to, vidět. V daném případě jde o to, vidět tendenci k revizi oficiální doktríny KSČM ve věci vstupu do Evropské unie - třebaže povýtce slabou, silně menšinovou.

To není jedna otázka z mnohých. V diskursu "o Evropě", v rozpravě o otázce, zda vstoupit, nebo nevstoupit do Evropské unie a jak chápat její perspektivu, se zrcadlí "poevropšťování" české politiky neboli proces, jímž se vymaňujeme z hašteřivé a úzkoprsé provinciální politické kultury neviditelné "klientelistické strany", jejíž definitivní konsolidaci volbou Václava Klausem vynikajícím způsobem popsal v Mf Dnes Michal Klíma...

Fakt, že tento diskurs proniká i do KSČM a že provokuje ideový střet, je politicky relevantní přesto, že je značně rozporný. Zuzka Rujbrová například, ač proevropská "menšinářka", se nedávno vyznala, že pojetí Evropské unie, které je jí nejbližší, reprezentuje Václav Klaus. Možná taktizovala, aniž myslela na to, že "bližší" Klaus se pohybuje v dokonalém protisměru ke všemu, co reprezentuje internacionalistická tradice, ukládající její straně coby straně "komunistického typu" (ba právě jí) programový závazek hledat domácí spojence proti imperiálně integračním tlakům nikoli v poli nacionálně úzkoprsém, ale kosmopolitně liberálním...

Čím tedy Václav Klaus komunisty oslovuje?

Komentuji onu epizodu v přesvědčení, že v ní probleskuje deficit nikoli osobní, ale programový (Zuzka není "hloupá"). A navíc obnažuje téměř hlubinnou kulturně politickou afinitu mezi KSČM a prezidentem. Ta se ostatně manifestovala nejen v obou velkých krizích pozdně imperiální politiky (v krizi irácké i balkánské), ale i v krizi televizní (na přelomu 2000/2001) a v jiných pohnutých chvílích.

Problém netkví primárně v tom, že Václav Klaus "to umí", nýbrž v tom, že oslovuje pohmožděnou a obranářskou duši komunistů. Že je odhodlán být na rozdíl od Havla pravým otcem národa. Kouzlo věci tkví v tom, že je to příběh s předrevoluční předehrou: KSČM s Klausem a naopak spojila už osudová zdrženlivost vůči Chartě 77. Její kontraelitní tah Klause podle jeho vlastních slov neoslovil, protože byl záležitostí exkomunistů, postkomunistů a neokomunistů (a jen trochu těch ostatních). Komunisty pak neoslovil proto, že v jejich optice byla dílem Krieglů, Hájků a Mlynářů (a k nim se přimknuvším Patočků a Havlů) neboli "ztroskotanců a zaprodanců" z roku 1968, které si po svém pojmenoval Klaus.

Toto téma prochází nesčetnými texty, dokumenty a výroky obou stran od roku 1977. Znovu a znovu jsme svědky téže nedůvěry a averze. A budeme-li v asociacích pohybujících se tímto směrem pokračovat, dostaneme se přesně tam, kde jsme začali: k tomu, jak jsou mnozí komunisté Klausem fascinováni, k jejich neschopnosti akceptovat exdisidentské kandidáty Petra Pitharta a Jana Sokola...

Mezi KSČM a prezidentem je zásadní rozdíl.

Ovšem, "Klausova ODS" se v podstatném ohledu vynořila z nejliberálnějšího segmentu inteligence, technokracie a nomenklatury starého režimu, kdežto KSČM se zrodila přímo z klína znormalizované KSČ jako útvar identifikovaný se starosocialistickou ideou. Není divu, že mateřskými znaménky své předchůdkyně je viditelně poseta... KSČM se obvykle vnímá jako jedno velké ztělesnění neostalinského komplexu či syndrom, jenž se nejokatěji předvádí v Haló novinách. Vedení KSČM tomu nahrává, jak může: brojením proti EU, sázejíce na potíže se vstupem spojené, pohrdáním sociální demokracií jako Občanským fórem číslo 2, ignorancí ve vztahu k postmasarykovské vizi přeměny Evropské v "první postimperiální velmoc".

Může v tom všem, co dosud dělá a plánuje, marazmaticky pokračovat. Může a bude v tom pokračovat tak dlouho, dokud se "ideové jádro" nejtvrdohlavějších dědiců českého bolševizmu neozve způsobem, který je vrhne na cestu produktivního demokratického diskursu.

Jste ochoten považovat věrnost myšlenkám za hodnotu samu o sobě, třeba i věrnost odkazu Klementa Gottwalda? Nechuť k "převlékání kabátů" je jistě sympatická, ale...

Svou otázkou mně už naznačujete odpověď: nechuť k převlékání kabátů, která se manifestuje bigotním lpěním na odkazu poskvrněném krví nevinných, samozřejmě sympatie vzbuzovat nemůže. Ale dovedu si představit skalního komunistu z mé generace, tedy v osmašedesátém zhruba čtyřicátníka či o něco méně, kterého uráží "antikomunistický" zákon z roku 1993 (tak jako mne) i účelové rysy odhalování zločinů Klementa Gottwalda, ba dokonce i Stalina - a který přesto není beznadějnou mravní zrůdou. Jeho "idea" či "víra" mu prostě neumožňuje, aby své svědomí hrůzám černých knih komunismu vystavil plně. Tím nechci říci, že komunistická víra lidí prostých a osobně poctivých - koneckonců sekularizovaná víra v humanitu, jejíž geneze je jak známo křesťanská - omlouvá ideologickou zabedněnost neboli "ideu vzdorující skutečnosti", jak píše Ota Novotný, politicky. Chci říci jen to, že výkřiky z nejprimitivnějších koutů českého komunismu našich dnů na Letenských i jiných pláních a ortodoxní nechuť převlékat kabát představuje jen jednu stránku vaší otázky. Po převratu se dal do pohybu zástup frustrovaných "komunistů", kteří stranické legitimace bezbolestně odložili nebo dokonce štítivě "zahodili" a našli sami sebe tím, že v sobě objevili "pravičáky" tak rozhodné, že skončili v ODS jako jeden z jejích základních kamenů.

Kdo by jim to vyčítal? Jejich obrat nemluví proti nim, ale proti perfidnosti režimu, který je zbavoval jejich identity. Problém tkví ovšem v tom, že z různých důvodů právě jejich optika transformační diskurs zbavila vnitřní rovnováhy: obecně začalo platit, že postoj těch, kteří uvěřili "zločinné ideologii", je zavrženíhodný a nelegitimní, zatímco chvályhodnějším, v mravním ohledu oprávněnějším a úctyhodnějším se stal vzorec chování, který by bylo možno nazvat diplomaticky "karierní" či jinak době vhodně přiměřený.

Přirozený automatismus "veřejného mínění" pak už vykonal své: liberální idea se změnila v nový předsudek. Kritickému myšlení nezbylo než se vydat na novou dlouhou pouť. Všechny paradoxy tohoto fenoménu se promítly ve volbě prezidenta a vyvrcholily ve výzvě nového pána Hradu, aby si česká politika neulehčovala spor s komunistickou ideologií a praxí lacinou rétorikou (viz Václav Klaus o komunismu, LN 26. dubna 2003).

Ale té laciné a neplodné rétoriky jsme si skutečně užili po Listopadu dost.

Jenže v tomto prolomení předsudečné bariéry je nastražena past. Podle Klause neměla KSČM od listopadu 1989 síly, aby udržovala při životě všeliké pozůstatky starého režimu. To prý zajistili (a zajišťují) jiní: liberálové typu Havla i Dienstbiera (střih z roku 1991 i později) a Jana Rumla (nový střih), socialisti typu Zemana (vyšlo z módy) či Špidly (nový střih) a konzervativci typu Luxe či Svobody. Střihy se mění, ale smysl manévru je stejný: pacifikovat kritické myšlení a izolovat síly vzpírající se kulturní a politické hegemonii standardní pravice. Pranic nového. Takříkajíc ideové jádro tohoto manévru je plně identické s ideovým jádrem manévru, jemuž padlo za oběť Občanské fórum v roce 1991.

Komunisti lákaní do role spojence ultrakonzervativního hegemona tak mají na vybranou: hrát roli užitečných idiotů české pravice, deroucí se znovu na plné výsluní, což jim ostatně napovídá paján Zdeňka Jičínského na Klause v Právu, nebo se chovat v souladu s dějinotvorným potenciálem, jež Václav Klaus nevidí a vidět nemůže. To, že něco takového vůbec existuje, musejí ovšem teprve prokázat a osvědčit.

Jaroslav Šabata (1927) je politik, politolog, v letech 1946-1970 byl členem a funkcionářem KSČ, za normalizace byl sedm let vězněn; signatář Charty 77.

O autorovi - Obsah čísla 2/2003

Václav Burian

Rozhovor s Jaroslavem Šabatou: Komunisti v demokratickém diskursu?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu