Petr Borkovec

V únoru sýkorka přilétá k ruce s knihou

Dvě sovy

Ulice těsná jejich tělu,
ale rozlehlá jejich letu,
rozložité káně i netopýři,
zaoblené hrany jejich zmizení
chycené uliční lampou,
prostor se na vteřinu sesypal
za tím hluchoněmým tahem.

***

Černá barva a mat se tlučou říční hladinou
jako uschlá koruna stromu,
motor a povely nedbale zatahují dálku,
pole naproti se vleče do středu vnitrozemí.

Lampy si značkují auta jak psi,
o sebe ťuká keramické listí,
dno řeky se pomalu vysouvá z vody,
uniká z ledového sevření.

***

Trasa řeže do krajiny. V tuto chvíli
přetekl okap v noční průtrži;
shluk kopyt. Takt nějaké
věci, uvolněné uvnitř zdi.

Tady je lesní vstup. Hlavou dolů
z kůry nastražená veverka.
Kapka budí kresbu
můry. Jehličnatý poklop

odchlipuje mravenec. Z hraničních
borovic se větví borovice.
Suchý, studený krajní kámen
vězí v putujícím podloží.

***

Douglaska rozechvívaná od paty,
v rozšiřujících se kružnicích;
rázem zadržené potřásání větví
pokračuje v pokyvech kmene;
křivka kopce splývá s hranicí
nehybné a pohyblivé části kmene.

Proti sunutí světle šedých oblak
profily veverek, vystřižené
z černého papíru; přibývající vzor.
Mírný mráz doléhá, snižuje tón
jako osamocený výstřel
ze sluncem pozlacené základny
na otevřeném horizontu.

***

Podstřešní okno dokořán jak víčko,
území káňat, poštolek. Anténu, lodní koš a kříž -
chtě nechtě - tady výška pobratřila,
tak jako polárníky dynamit a sníh.
Pískot káňat vybrušuje vázu vzduchu,
dokud z ní nezůstane jenom třpyt,
co mnohem spíš než oko řeže ruku,
která by ráda, tak jako celé podkroví
zůstala ve stínu, a vlhká. Mezitím rozzářené hlasy zabírají tam dole jako vesla
a výkřik rozeznává skvrnu pobřeží,
kotvící modř a první domy města.
Mezitím ruce plné otevřených očí
jdou nad hlavu snad podvacáté,
a řeč je přecpaná barvami. Vzápětí oči zatlačí
složité vzory přístavních látek.

***

Kdo přepsal Beroun na Berlin
na všenorské zastávce, nad peronem,
měl čas. Víc času, zdálo se,
než kopce černající v perleti,
než jejich obrys, co se vzdaloval,
anebo blížil, jako nerozhodná vlna,
než odstavené nordvagony, nežli soumrak,
který si počkal, jak se zachová
pomalý světlající bod,
co klesal k horizontu v zimní dálce,
víc než má zima ke své práci,
víc času než mráz v podchodu
a jeho románový profil
v staniční lampě. Víc než koleje,
které tmu propichovaly
jak jehly. Víc než ten, kdo jel
v tu chvíli odkudkoli kamkoli
mezi vyhasínajícími obrazy,
a čekárnu, kde kouřil, ztrácel z mysli
pro přelud neznámého nádraží.

Mráz

Krok přichází o svůj zvuk a chodec
spolu se zámkem odmyká kolena a lokty.

Předtím si ještě stáhne svět, až ke škrtnutí
péřové bundy o roh domu, nároží zahrady,

a myslí na ústa, co mluví, ačkoli se nehýbají,
a na ústa, co mlčí, přičemž mění tvar. Pak spí.

Plochy kopců odněkud už odrážejí
zítřejší první sníh; odtažitě, skoro štítivě.

Lampa dýchá do zaťatých pěstí
porcelánových pojistek; a taktak

stačí osvítit ten obraz péče v páře.
Chodník se slabě leskne, nejspíš vlastní silou,

vypnutý jak čerstvá, plná chlupů, zaschlá kožka.
Voda potoka místy podlézá led,

co objevil sám sebe teprv před minutou;
shora to vypadá jako srst dalmatina.

Po zavírací hodině je za přepážkou výdejny
útulno jako v zakázaném baru.

Ze stromu bez mávání vzlétá hejno
a krátce drží objem řídké koruny.

Pleť schne. Už z temnoty se noří další
motiv, který ale zůstane nedokončený.

***

Zamrzá řeka. Proud dře o pilot.
Voda je plná vlajícího igelitu.

Volavka vzlétá - šedou mechanikou
se zvolna rozlévá ohřátý olej.

Tříšť houstne v ostrovy, co si srovnávají
čas s břehem, který ani nedýchá.

Led v polní pevnině už zestárnul
a mlčky pozoruje vrásčitým okem.

Po hodině se zdá, že ze dna stoupají
do těžkých látek zabalená paroží.

Kachny a potápky jsou klidné. V dálce
nad lampami pstruzi prorážejí příkrov.

Ve tmě nečekáš nic víc než docvaknutí,
ale zachytíš jen hluky napínané lávky.

***

V únoru sýkorka přilétá k ruce s knihou
v okenním rámu, na plátně tepla z topení,
a stojíc bokem, politá peřím, zkamení -
jako by třaslavý hřbet, záblesk hlavy skryla v oku.

Období zimy se jí zuby nehty drží, když tam
tak stojí, neživá, v glazuře - to říkáš ty - peří,
krásná bez prolínání, na vteřinu měři-
telná jen jinými lesklými věcmi, co jsou vidět;

viditelná jen celou blyštivostí, již si měří
rytmy a proporce, tmavé a temné, přelévání
hran a rozestupy ploch, jejichž přirovnání
tě srazí, možná zpátky, k ledovému parapetu.

To oko je jak maska. Čeho? Válčícího mrazu
a lesa, co se na okrajích rozepíná
jak rukáv, skoro ve tmě, který nevystřídá
zápěstí, pěst, jen světlo chladně lámající větve

na horizontu, kam se pohled uhne mezi řečí,
prasklý ret, detail suché ruky, skoro něčí, mokrý
sníh za ramenem na svetru, tající mezi oky,
a borovice s kdoulí v stuze nade dveřmi.

Petr Borkovec

Petr Borkovec (1970) je od r. 1992 redaktorem pražské revue pro literaturu a kulturu Souvislosti. Pracoval jako korektor v deníku Dnes, redaktor beletrie v Nakladatelství Lidové noviny (95-97), vedl týdenní přílohu deníku Lidové noviny Umění a kritika (98-99), pracoval jako redaktor Literárních novin (2000-1). Nyní žije jako svobodný spisovatel a překladatel poezie.

Vydal básnické sbírky Prostírání do tichého (Pražská imaginace, 90); Poustevna, věštírna, loutkárna (Mladá fronta, 91); Ochoz (Mladá fronta, 94); Mezi oknem, stolem a postelí (Český spisovatel, 96); Polní práce (Mladá fronta, 98). V roce 2002 publikoval volný cyklus dvanácti básní s názvem A. B. A. F. (Opus). Za sbírku Ochoz obdržel Cenu Jiřího Ortena 1994, za německý překlad sbírky Polní práce Hubert-Burda-Preis 2001 a Norbert-C.-Kaser-Preis 2001.

Jeho básně byly přeloženy téměř do všech evropských jazyků; knižně publikoval v Rakousku a Itálii. Překládá z ruské poezie 20. století, podílel se na antologii ruské emigrační poezie U řek babylonských (Torst, Praha 1996), přeložil výbor z rusky psané poezie Vladimira Nabokova s názvem Ut picturapoesis (Triáda, Praha 2002), časopisecky publikoval básně Vladislava Chodaseviče, Jurije Odarčenka, Jevgenije Rejna, Zinaidy Gippiusové, Georgije Ivanova, Josifa Brodského aj. Spolu s koreanistou Vladimírem Puckem přeložil antologii dvou forem klasické korejské poezie sidžo a kasa Jasná luna v prázdných horách (Paseka, Praha 2001). Spolu s religionistou Matyášem Havrdou Sofoklovo drama Král Oidipus (premiéra HaDivadlo 98, knižní vydání Větrné mlýny, Brno 1999) a Aischylovu Oresteiu (premiéra a vydání překladu v pražském Národním divadle 18. června 2002).

Na jaře roku 2003 vydá nakladatelství Paseka básnickou sbírku Needle-Book. V současnosti pracuje na překladu básní Vladislava Chodaseviče, které - spolu s esejemi v překladu Miluše Zadražilové - vyjdou do konce roku v nakladatelství Opus.

Obsah čísla 2/2003

Petr Borkovec

V únoru sýkorka přilétá k ruce s knihou

Dvě sovy

Mráz

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu