Glosy

František Vízek

Není pancíř jako Pancíř

Kulturně hospodářskou revue Fragmenty, kterou vydává jakási Kulturní komise ČR (KKČ) na křídovém papíře, vřele doporučuji všem, kteří chtějí pochopit, co je a co není objektivita, vyváženost a obyčejná lidská a novinářská slušnost. Čtenář nemusí listovat celým posledním únorovým číslem (tj. tištěnou podmnožinou internetové podoby), aby to pochopil. Stačí dvojstrana 16 a 17, kde je v barvě pětkrát pěkně vyvedený poslanec V. Klaus, jak vstupuje do sálu, jak podepisuje, jak diskutuje, jak vysvětluje a jak si slavnostně připíjí. Ani to však není k pochopení nutné. Stačí přečíst (a přežít) hned úvodní text vydavatele Jiřího Pancíře (doc., ing., CSc., prezident KKČ), který už v titulku objevil, že v Senátu zvítězila lež a nenávist nad pravdou a láskou, aby nám posléze naservíroval vlastní porci pravdy a lásky.

Je to prý bída, jak senátoři - podle autora výtečníci - Zlatuška a Mejstřík při volbě prezidenta zacházeli se svými mandáty: ten či onen vystupoval bezostyšně, lobboval, dštil frázemi, neovládl nenávist, vědomě lhal... Oba totiž na prezidentský post podporovali kandidátku Moserovou, od čehož je zřejmě ke zločinu krůček. Jejich vystoupení panu Pancířovi připomnělo dvacátá až padesátá léta minulého století, kdy lež a nenávist doprovázená mučením, žalářováním a vraždami byla známkou toho nejpokleslejšího komunismu, jak píše. A dodává: "Je strašné vidět pravzory komunistického myšlení, komunistické rétoriky dnes u lidí, kteří by jakoukoliv spojitost s komunistickým myšlením popírali". Až tam se podle pana Pancíře oba "výtečníci" senátoři dostali. A to jenom proto, že si dovolili nepodporovat pana Klause.

"Půvabné" je Pancířovo třídění komunistů, které nám v tomtéž textu rovněž nabízí. Po historickém úvodu doklopýtal přes Francouzskou revoluci, Komunistický manifest, Marxe, Šmerala a Klofáče a přes pojmy občan, soudruh, buržousti až k onomu třídění.

Nejprve shledal, že komunisty Gottwaldova typu jsou všichni ti Goldstückerové, Pithartové, Mlynářové, Dientsbierové..., kteří mohou "změnit kabát, ale ne marxistické smýšlení, a to ani kdyby byli 50 let chartisty" (!). Jeho bdělému oku nemohli uniknou ani ti, kteří v KSČ sice nikdy nebyli, ale otravují prostředí: Pseudolevicoví intelektuálové typu Erazima Koháka, Václava Bělohradského..., také tvůrci cest "Děkujeme odejděte", podivných ekologických aktivit, televizních stávek a "blbé nálady". Těm pan Pancíř říká - komunistoidi. Brrr.

A pak máme členy KSČ z normalizační Husákovy éry. Nejsou mu sympatičtí, šlo přece jen o zločineckou organizaci, jak připomíná, ale uzavírá: "Ve velké většině tam ale nevstupovali z ideologických pohnutek, ale jen kvůli kariéře. Tady jde o postoj pochopitelný." (!) A aby bylo všem jasné, komu fandí a s kým by naše mladá demokracie měla do budoucna počítat, dodává bezelstně, že oni se přece "se zrůdným a pokřiveným myšlením pravých komunistů a komunistoidů srovnat opravdu nedají".

Autor, bývalý senátor, je poradcem místopředsedy Senátu PČR.

Obsah čísla 1/2003

Glosy

František Vízek

Není pancíř jako Pancíř

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu