Polemika

Karel Holomek

Ztratit jazyk, ztratit romství

Přečetl jsem si v Listech 6/2002 článek Olgy Šulcové Nechtěla jsem být cizinkou, a protože hrubě nesouhlasím s jejími názory, musím se svěřit se svými. Paní Šulcová říká, že postupné splývání s novým prostředím je nejschůdnější cestou ke sbližování menšiny s většinou a ke vzájemnému porozumění. To sice může být pravda, říkám já, ale paní Šulcová už neříká, co se s tou menšinou stane.

Podobně se odvolává na mladého romského učitele Emila Hanku v Novém Městě pod Smrkem a cituje ho: "Měl jsem osvícené rodiče, kteří doma mluvili pouze česky a dohlíželi, aby jejich děti chodily do školy. Romsky neumím. Škola je od toho, aby se naše děti naučily dokonale český jazyk. Hodně Romů to nechápe, ale jde o základní předpoklad pro sžití menšiny s většinou..."

Můj Bože! Pan Hanka zase nic neříká o osudu takové menšiny, která ztratila nejzákladnější rys menšiny národnostní, jako jsou Romové, tj. mateřský jazyk. Chvála Bohu, že to "hodně Romů nechápe" - a já se před nimi hluboce klaním a děkuji jim. Oni jsou, kdo zachraňuje to nejcennější, co Romové mají: mateřskou řeč - romštinu. To není závada, to je přednost! A měli by se před nimi klanět všichni další, protože tito Romové, kteří mezi sebou mluví ještě romsky, uchovávají něco zvláštního a cenného, co zvláště v Evropě je unikátní. Zní tu jazyk, který se blíží jazykům používaným ještě dnes v Indii, a to téměř po tisíciletí, kdy Romové opustili pravlast - Indii. To je něco úžasného, to je přímo zázrak. Něco, co činí život bohatším a barvitějším. Toho se chceme zbavit?

Vadná je česká škola, která neumožní romskému dítěti kultivovat jeho mateřštinu a přitom ho dokonale naučit úřednímu jazyku, jímž může být čeština. Celé to neštěstí začalo po válce v období komunistické totality. Romové byli vždy považováni maximálně za občany cikánského původu se sociálně patologickými rysy. Romské děti byly trestány ve škole, když promluvily romsky.

Nebylo žádným štěstím v té době být Romem a ve válce to znamenalo vrcholné ohrožení života. Tak není divu, že Romové nechtěli být Romy. Stačilo, že tak vypadají, ještě aby to zdůrazňovali svou řečí! Je to i můj životní prožitek a zdroj velkého smutku, dnes to vím přesně, že jsem nemohl mít romštinu jako mateřštinu. Válka mne oddělila od rodičů a já nemohl vstřebávat tu krásnou řeč. Došlo mi to až později, romštinu jsem se učil a učím jako cizí jazyk. Dnes s odstupem času se táži, zda bych nebyl šťastnější, kdybych si uchoval více ze svého romství, protože to si člověk neodpáře jen tak, i kdyby chtěl. A to i za cenu nižšího vzdělání.

Ostatně nejsem přesvědčen, že rezignace na vlastní identitu je nutnou podmínkou pro získání vzdělání a sžití s prostředím. Příklad mého otce i mnohých dalších členů mé rodiny ukazuje, že tomu tak není. Ti všichni byli praví Romové - včetně romštiny, kterou milovali a celý život používali, navzdory spíše překvapeným než nepřátelským reakcím okolí. A přesto se všichni dokonale sžili s prostředím a byli i velkými autoritami a nesporně silnými osobnostmi.

Zbavit se identity je těžká životní prohra. Chápu, že někdy se člověk tomuto dilematu nemůže vyhnout, zvláště když musí opustit svoji vlast. Zůstávám-li však žít uvnitř komunity, pak programová ztráta identity je jen krokem zoufalého člověka, vedoucím i ke ztrátě sebevědomí. Jak může být člověk vyrovnaný a sebevědomý, když nemůže pociťovat hrdost na své předky, na svoji historii a kulturu? Spokojuje se s něčím cizím, co je mu implantováno, a pak jen jako náhradu to přijímá za své. Stává se člověkem, který neví, kam patří. Nemám nic proti asimilaci, je to jistě věc svobodného rozhodnutí. Ale potom už o takovém člověku nelze hovořit jako o příslušníku menšiny, i kdyby byl svými antropologickými rysy stokrát Romem. Stal se příslušníkem většiny a něco ztratil. Ještě neví co a možná to do smrti nezjistí. Je však mnohem chudší.

Dnes přece jen - chvála Bohu, říkám znovu - je situace jiná. Mladá generace Romů, i těch vysokoškolsky vzdělaných, se vrací ke kořenům, pokud je ztratila. Má ambici být vysoce profesionální ve své práci, ale nezastírá své romství. Ve svém okruhu znám už dosti takových skvělých jedinců, kteří ukazují cestu. A jejich děti, mezi nimi i moje vnučky, se učí romsky. Jenže škola jim v tom nepomůže. Jaká hanba!

Obsah čísla 1/2003

Polemika

Karel Holomek

Ztratit jazyk, ztratit romství

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu