GLOSY

Dagmar Vaněčková

Loučení s Janou Neumannovou

Ve Vídni zemřela 15. prosince 2002 po dlouhé nemocí ve věku sedmdesáti let historička a rusistka Dr. Jana Neumannová. Až koncem ledna mne dostihlo úmrtní oznámení od syna, který žije v Londýně. V rodině jsme ji mezi sebou jmenovali "malá Jana", abychom ji odlišili od mé přítelkyně vyššího vzrůstu, Jany Seifertové, pro nás tedy "velké Jany". Drobná postavou, ale nepřehlédnutelná energií, sebevědomím, osobitou ironií i bohatými znalostmi a životními zkušenostmi byla Jana Neumannová. Narozena v rodině předního ideologa a funkcionáře Gustava Bareše, strávila válečná léta v moskevské emigraci v pověstném hotelu Lux pro mezinárodní prominenci. Naučila se dokonale rusky, studovala historii, filosofii. V tradici rodičů a pravděpodobně i z přesvědčení byla členkou KSČ. Jejím mužem se stal Stanislav Neumann mladší z jiné komunistické dynastie - jeho otec byl herec Národního divadla a děd básník Stanislav Kostka Neumann.

Poznala jsem ji až mnohem později, v časech disentu. Srpnová invaze a normalizace, ztráta dosavadních idejí zasáhly Janina muže natolik, že Stanislav Neumann mladší dobrovolně odešel ze života. Jana musela už kvůli synovi přežít. Rozešla se s ideologií předků i se svou vlastní hodnotovou orientací. Nějaký čas se jí dařilo živit se tlumočením a překládáním z ruštiny. Po podpisu Charty 77 tyto možnosti ztratila. Nicméně za ztížených podmínek pokračovala v překladech pro samizdat i exilové edice. Jen co já vím, podílela se na českém překladu gigantického Souostroví Gulag, překládala rovněž Naděždu Mandelštamovou. V roce 1980, kdy odcházelo do exilu nejvíc chartistů, odjela do Rakouska i Jana. Večer na rozloučenou uspořádala katolická disidentka, matka deseti dětí a pozdější poslankyně Federálního shromáždění Marie Kaplanová. Z pamětí Jaroslava Seiferta předčítala Vlasta Chramostová. Krátká kapitola o tom je v knize mého muže Z deníku chartisty. Ten také Janu Neumannovou vybavil do světa svým klukovským prakem, prý aby se v cizině nebála a mohla se ubránit. On od ní dostal dlabanou dřevěnou lžíci, upomínající na titul románu Jiřího Weila. Janin syn byl po absolutoriu DAMU členem souboru Ypsilonky, ale po čase i on zvolil emigraci. SIýchali jsme ho v českém vysílání BBC.

V exilu se Jana věnovala překladům a patřila k prostředí kolem Listů, účastnila se večerů v Klubu Čechů a Slováků i akcí vídeňské odbočky Společnosti pro vědy a umění. Kvůli pracovnímu vytížení a zčásti i určitým názorovým rozdílům jsme se vídaly stále řidčeji. Po převratu Jana sice zajížděla do Prahy, setkávala se s přáteli z minulosti, pokud ještě žili, ale zůstávala dál věrná Vídni. Poslední roky žila vlastní volbou v osamění a zřejmě tak i zemřela. Na můj telefonický vzkaz před několika lety se neozvala, a tak cítím výčitku, že jsem se o ni víc nezajímala.

O autorce - Obsah čísla 1/2003

GLOSY

Dagmar Vaněčková

Loučení s Janou Neumannovou

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu