Tomáš Tichák

Střed a jeho duch

Zní to paradoxně, ale duch střední Evropy je přítomnější na jejím východě. Co to ale vlastně je, duch střední Evropy? O tom, co je to střední Evropa, se diskutovalo na mnoha konferencích, na to téma vyšlo mnoho studií, esejů a sborníků. Došlo se k závěru, že střední Evropa je v nedohlednu ležící průsečík různých středních Evrop. Každý si totiž pod tím pojmem představuje něco trochu jiného. Jenže duch místa se už racionálně zkoumat ze své podstaty vůbec nedá, je to totiž pocit, nenápadný opar nad krajinou viditelně i neviditelně poznamenanou vlastní minulostí. Mihotavá směs vysokého s nízkým, trapného se vznešeným, směs zápachu s vůní. Ten jemný van byl na západě starého kontinentu už dávno přehlušen pronikavým, čpavým dechem novoty. Letitý prach byl tisíckrát vymeten, haraburdí recyklováno. Už jen v archivech a knihovnách lze to aroma zachytit, ale i tam už se začalo vědecky bojovat s plísní a hnilobou. Budoucím generacím zůstanou informace, holé a pregnantní, navěky, duch však vyprchá, neboť je nekonzervovatelný, nezmrazitelný, nedigitalizovatelný.

Podle výpočtů ukrajinských zeměměřičů leží střed Evropy nedaleko Rachova na východě bývalé Podkarpatské Rusi. Několik desítek metrů od zvětralého obelisku, vetknutého v evropském těžišti, je autobusová zastávka z vlnitého plechu. Každé ráno, ještě za tmy, k ní přicházejí zájemci o jízdu do města a v osm hodin ráno se už kolem přístřešku tísní mnohohlavý dav. Když začne být zřejmé, že i kdyby autobus přijel, tolik pasažérů nepojme, vydávají se první na cestu pěšky nebo autostopem. V poledne už zůstávají jen ti nejzatvrzelejší a nejapatičtější. Stojí tiše, s pohledem upřeným k zatáčce, o geografický střed Evropy jím nezavadí. Vědomí středu Evropy je pro ně samozřejmé a jeho ukazatel pro ně neznamená nic víc než pro nás nivelační značka na domě.

Několik desítek kilometrů odtud, u obce Usť-Čorná, jsem mluvil s více než osmdesátiletým mužem. Vzpomínal na mládí v Československu, na vojnu v Trenčíně. Během hovoru jsem si uvědomil, že jsme se oba narodili ve stejném už neexistujícím státě. Řekl jsem mu to a on jen pokýval hlavou. V duchu jsem se zastyděl: nechávám se unášet pohodlnou iluzí, že na rozdíl od něj žiji ve stále stejné, jen trochu zmenšené zemi. A že jsem kvůli tomu pohodlí vypudil z mysli ducha střední Evropy.

Středů Evropy je ovšem víc, turistický průvodce Maďarskem tvrdí, že se nachází u Debrecína. Metropole Hajducka a Bihárska působila letos koncem února idylicky ospalým dojmem. Lidé v ulicích nikam nespěchali, procházeli se mezi pečlivě shrnutými hromadami sněhu a usmívali se na sebe. V pátek odpoledne jako v neděli. I tramvaje se kodrcaly pomaleji než u nás. Prodavači pokuřovali před svými obchody a povídali si. Ulicemi se hnal mrazivý vítr a s ním onen nepopsatelný středoevropský duch. Snad vál z Hortobágyské pusty, od Velké csardy, hospody, v níž se zrodil čardáš.

V městě Hadjúszoboszló jsme se v ten poslední únorový pátek dověděli o zvolení nové hlavy státu v našem srdci Evropy. Z dáli nás ošlehl vítr ještě studenější. Mrazil, současně však, bůhvíproč, trochu hřál.

O autorovi - Obsah čísla 1/2003

Tomáš Tichák

Střed a jeho duch

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu