Vilém Závada

Chvilka u Alfreda Fuchse

Má se za to, že žurnalistika je uměním jednoho dne; a většinou je to pravda. Ale skutečně vždycky? Kdyby to byla pravda docela, bylo by listování starými novinami a časopisy nezměrně nudné.

Alfred Fuchs (1892 Praha-1941 Dachau) byl přirozeně člověkem několika předělů. Rozhodl se z toho učinit přednost a poslání.

Redakce Listů

Nedávno jste vydal svůj první román Oltář a rotačka. Je to román autobiografický?

Je to báseň a pravda, Dichtung und Wahrheit. Kdo v mém románu hledá autobiografii, hledá ji na vlastní riziko. Hlavní jádro knihy tvoří idea konverse. Pokud se týče duchovní a duševní instrospekce, snažil jsem se býti co nejupřímnější i za cenu eventuelního nepochopení a neporozumění. Bude se mi asi vyčítati reportážní sloh. Domnívám se, že ten sloh je adekvátní tomu, co jsem chtěl říci. 0 ničem jiném jsem neuvažoval. Ovšem uznávám stejně, že je třeba i takových spisovatelů, jako je Durych a Vančura, kteří tvoří nový básnický jazyk. Sám nedělám ani z toho, ani z onoho princip. (...) Když člověk vidí, že je už v polovici životní dráhy a že už má alotria mládí za sebou, chce účtovat. V mém románě je to, co se do ostatních knih nevešlo. Přísně rozlišuji mezi svou činností žurnalistickou a spisovatelskou. Svoje sloupky a články nikdy knižně nevydám.

Ačkoliv jsem svou vírou katolík, přece politicky stojím ve velké řadě věcí nalevo, z čehož občas vyplývají moje časté politické konflikty.

Jeden kritik se divil, že ten Draf., který vypravuje a sbírá anekdoty, vystupuje teď jako vážný myslitel. Chtěl bych, aby kritikové mých knih zapomněli, že je psal novinář, který vystupoval pod jménem Draf., Draf. jest moje maska pro tento svět. Novinář se musí umět přizpůsobit, aby uměl mluvit dnes s papežem, zítra s bankéřem, dnes s knězem, zítra zase s kavárenským literátem. Jako novinář bych chtěl, aby moje ústa ovládala jazyk tohoto světa dobře, ale aby to byla moje ústa. Draf z anekdot psal jenom články a sloupky, knihy psal Alfred Fuchs.

Jaký je váš poměr ke Kuncířovu Akkordu a ke skupině Jaroslava Durycha?

Dalo by se spíše mluvit o jejich poměru ke mně. Jejich vztah ke mně byl hned od počátku útočný. Mám dojem, že Durychovi zejména se nelíbilo, že píši příliš mnoho do novin a že jsem příliš hlučný, kdežto konverze podle jeho soudy vyžaduje odmlčení. Má všem pravdu, ale já jsem mlčel dost dlouho. Ostatně všechno jsem to napsal v Oltáři a rotačce. Osobně se s nikým s Akkordu neznám, Durycha samého jsem viděl asi třikrát v životě a nemám z něho osobního dojmu. Pokládám jej za jednoho z největších současných spisovatelů. Jeho dílo mne hluboce rozechvívá, ale nemám je rád. Je laděno docela jinak než moje nitro. Připadá mi jako raketa, která dlouho letí tmou, zanechávajíc za sebou jenom tříšť jiskřiček a teprve docela nahoře z ní vyletí několik krásných hvězdiček. S Durychovými názory politickými málokdy souhlasím. Nežádám ovšem souhlas s tím, co dělám, ani od skupiny Akkordu. Ale žádal bych alespoň, aby mne neustále nepodezírali a nedávali mně známky z katolicismu.

Co vás pojí s pátečníky?

Především generace. S Čapky jsem za mladých let zuřivě polemizoval a nenáviděl jsem je tak, jak může nenávidět jenom fanaticky zaujatých dvacet let. A dnes, kdy všichni se blížíme ke čtyřicítce nebo ji máme za sebou, vidíme jasně, jak mnoho věcí nás spojovalo. Pátečníci jsou jediná společnost, do které chodím. Musím říci, že jsem byl Karlu Čapkovi velmi vděčný, když mne roku 1928 pozval, protože to bylo v době, kdy jsem velmi pociťoval svou izolaci. K pokrokovému táboru jsem nepatřil, katolický mě z největší části nechtěl. U Čapků jsem našel společnost chytrých lidí, kteří nedělají klepy a neintrikují. Myslím, že by mi pátky velmi scházely, kdyby jich nebylo. Všechny moje ostatní styky jsou více méně společenské nebo úřední, což vše je marnost a trápení ducha.

Vím, že jste byl činný také politicky.

Infandum regina jubes renovare dolorem. Jsem přesvědčen, že katolík má být politicky aktivní. Myslím, že je třeba obzvláště velké aktivity na poli sociálním. Chudým se zvěstuje evangelium.

Zajímají mě zejména velké světové směrnice kuriální politiky. Moje kniha o ní měla úspěch - bylo o ní psáno ve všech čelnějších světových listech katolických a právě dnes jsem dostal papežský Osservatore Romano s kritikou tak obšírnou, jakou dosud snad tento papežský orgán nevěnoval žádné české knize.

Ve vnitřní politice jsem neměl štěstí; nedovedu se dost dobře přizpůsobit metodám sekretářské politiky. Intelektuálovi obyčejně jde především o to, aby řekl plně svou myšlenku. To ovšem v politice vždycky nejde. Vím, že o mně v lidové straně říkali, že jsem hradní buňka. Snad jí doopravdy jsem, pokud usiluji o slušný poměr mezi katolíky a tzv. Hradem. Je to úloha velmi nevděčná, ale podle mého soudu nutná. Správná politika má usilovat o odstraňování překážek mezi lidmi, ne o jejich hromadění. Jsem přesvědčen, že dnešní typ politické strany je ponenáhlu překonáván. Jsem pro proražení zdi katolicko-politického ghetta. Jsem přesvědčen dále, že často spojuje lidi spíše úroveň než program. Mladší intelektuálové hledají proto sblížení přes bariéry politických stran. Čím věcnější bude příští politika, tím méně bude stranická a tím bude odbornější a vzdělanější. Nenaučí-li věcnosti nic jiného, tedy bude naší učitelkou hospodářská krize, která nepřipouští diletantismu starých pánů. Bude třeba konstruktivismu i v politice a odstranění lecjakých ornamentů, na nichž si staří vůdcové tolik zakládali. Nezapomínejme, že jsme v politice vedeni téměř vesměs pány šedesáti- až sedmdesátiletými.

Jaký je váš poměr k reprezentantům českého protestantismu?

Osobně většinou velmi dobrý. Kardinál Mercier jednou řekl, že lidské sblížení s odpůrcem daleko ještě neznamená sjednocení ve víře, ale disponuje k němu duše. Podle toho se řídím. Respektuji všude osobnost a úroveň. Protivný je mi pouze onen druh protestantů, který se vyčerpává protiřímskou agitací. Jeho propagátory však nebývají obyčejně evangelíci rodoví, nýbrž odpadlíci od katolictví, kteří svou nevěrou rozkládají i protestantismus. Velmi si vážím Hromádkovy knihy o Masarykovi. K pravoslavným mám stanovisko dané unionistickým programem. (...)

Prof. Rádl mně nedávno vytýkal, že se nesnažím své názory formulovat provokativně a že jsem v tom jaksi žákem Peroutkovým. Odpověděl bych na to, že nezáleží snad tolik na tom, jak jsou názory formulovány, nýbrž jaké ty názory jsou. V dogmatických věcech jsem nekompromisní a v ostatních věcech hledám spíše to, co lidi spojuje, než co je dělí. Naučil jsem se vidět každou věc z mnoha stránek. Snad je v tom kus generační zkušenosti a tento mírně skeptický názor na věci a na lidi mám snad společný s Peroutkou. Právě mi napadá citát ne z Peroutky, nýbrž z Viktora Dyka:

S velikým soucitem, bez děsu, úžasu,
pozírám do temna, tak jako do jasu,
pozírám na děje, tak jako na pletky,
pozírám v příčiny, tak jako výsledky,
pozírám na štěstí, dávno jež zemřela,
na ctnosti ďáblovy, na hříchy anděla.

Jak na vás působí svět techniky?

Přestože moje nejhlubší zážitky jsou ve sféře kostelů a duchovní četby, mám rád techniku, filmy a takové věci. Jinak jsem člověk v podstatě papírový, jehož hlavní funkcí je číst a psát. Svoje novinářské povolání mám rád a jsem šťasten, že u mě splývá zaměstnání do jisté míry s povoláním, třebaže jsem si vědom všech psychologických nebezpečí žurnalismu (...). Jsem šéfredaktorem německého vládního listu, jehož posláním je v podstatě sloužit německému aktivismu. Je v tom kus vnitřního pacifismu, který dělám rád a nejenom z povinnosti úřední.

(...)

Rozpravy Aventina 9/1930

Obsah čísla 1/2003

ARCHIV

Vilém Závada

Chvilka u Alfreda Fuchse

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu