Martin Foret

Kontroverzní Lada a kultovní trojskokanka

Martin Foret

Občas vypomáhám v jednom malém knihkupectví, které navštěvují především intelektuálové. Pod tímto vágním označením se skrývá pestrá směsice: vysokoškolští pedagogové i kantoři středoškolští, osvícení i zabednění v jediné aprobaci, zvídaví lékaři a vědci, umělci i "umělci", penzisté ctící tradici a čtoucí klasiku, i ti stále otevření všemu novému, všemožní hudralové nadávající na vše mezi nebem a peklem, na svět pak nejvíc, osobnosti budící úctu a obdiv i ty podivně pokroucené. Když k tomu připočtu studenty s jejich styly a trendy, in i out, ty nesmělé i suverénní "mládí vpřed", éterické bytosti i showmany, kterých je všude plno, dá to dohromady pěkné panoptikum. Zdálo by se, že snad nemohou mít nic společného. Ale přesto se tu a tam spojí v jednotný šik, něco přece jen vyvolá reakci epidemického rázu.

První virus, který mé milé i méně milé intelektuály nakazil, měl jméno Mein Kampf. Mladí i staří, velcí i malí, všichni se ptali po knize, o kterou by takřka nikdo nestál, kdyby se o ní nepsalo ve všech novinách a nemluvilo na všech televizních stanicích. Někdo se ptal potichoučku, někdo až provinile, zato něčí hlas hřímal, aby všichni slyšeli, jak je jeho majitel osvícený, že si chce koupit i takovou knihu. Jedni s kamennou tváří, jiní žertem na znamení, že tomu mediálnímu humbuku příliš nerozumějí a nehodlají se ho účastnit. Ptali se všichni, a my ani nestíhali odpovídat, že nemáme a mít nebudeme.

Z toho se už snad všichni mimo pana Zítka a neofašistů vyléčili. Zákazníci už se nějaký čas neptají a je to dobře. Nedlouho poté se však objevila infekce erotická.

Lechtivá avantgarda

To bylo tak: přední české intelektuální nakladatelství Torst přišlo s fotoreprintem prý proslulé, ba kultovní Erotické revue, která vznikla v letech 1930-33 coby "soukromý tisk vydaný Jindřichem Štýrským pro kruh přátel a sběratelů ve 150 číslovaných výtiscích" a jako takový je "vyhrazen jen subskribentům, nesmí býti veřejně prodáván ani vyložen, ani půjčován, ani jinak rozšiřován nebo zařazen do veřejných knihoven".

Ve třech ročnících se největší persony meziválečné avantgardy, výtvarní umělci (mimo Štýrského také Toyen, Hoffmeister, Bidlo, Filla...) či literáti (Halas, Nezval, Werich s Voskovcem...) vyrovnávají po svém se sexem, erotikou a pornografií. Další (Hořejší, Neumann, Seifert...) přispěli překlady případných děl francouzských surrealistů (Aragona, Bretona, Duhamela, Peréta, Préverta, Mana Raye...). Soubory veršů, próz a ilustrací, které byly v době vzniku považovány za pornografii, doplňovaly teoretické výklady Sigmunda Freuda, Georga Groddecka a Bohuslava Brouka, nejednou byl samozřejmě připomínán markýz de Sade.

Třetí svazek, který nyní vyšel jako první, se stal v nejednom knihkupectví nejprodávanějším titulem a zájem si spolu s dalšími svazky vyžádal i dotisk. Čtenáři ani nestačili Erotickou revue dočíst a doprohlížet, a Torst uvedl na trh svazeček erotických koláží Jindřicha Štýrského Emilie přichází ke mně ve snu, který později, těsně před Vánocemi následoval Vítězslav Nezval a jeho Sexuální nokturno. Dalším v řadě se stal na sklonku června reprint jedenadvaceti kolorovaných perokreseb s erotickými náměty, které vytvořila Toyen v roce 1938 v jediném knižním exempláři. Vyšlo pod názvem Jedenadvacet.

Opět procesí koupěchtivých. "Je dobře, že je česká tradice erotického umění všem takto přístupná," prohlásil jeden, ale útlý svazeček s decentním zevnějškem u pokladny překryl Literárními novinami. Více či méně se styděli i někteří další, zvláště dámy. Jiní však hlaholili ode dveří: "Máte Erotickou revue?" Měli jsme, ale jen taktak jsme stačili doobjednávat. Takový hlad inteligence po dávno vyhaslém výrazu tužeb, fantazií a obsesí dávno mrtvých umělců mě překvapil.

Erotično se tedy ocitlo ve veřejné sféře, nyní se i osobní či pro úzký okruh určené umělecké výpovědi (nejrůznější osobní deníky či počiny jako právě Erotická revue) dostávají k široké veřejnosti a umělci činí sex a vše s ním související hlavním či dominantním tématem svých veřejně prezentovaných děl. Není se asi čemu divit, vždyť tyto motivy se stávají stále výnosnější složkou reklamy a tahákem médií, který má zvednout náklad či sledovanost (většinou to - přinejmenším krátkodobě - skutečně funguje). Je logické, že se s přeerotizovaností doby vyrovnávají umělci a využívají jí nakladatelé, filmoví distributoři, kurátoři výstavních síní. Možná se ale umělci příliš nemění a je to právě jen tržně úspěšný výběr obchodníků-zprostředkovatelů.

Všimněme si tedy množství kvalitních i méně kvalitních děl z různých oblastí umění, která se nějak snaží vyrovnat se s otázkami erotična, sexu, popřípadě pornografie. Součástí mého amatérského výzkumu nebyl ovšem trh s pornografickým zbožím, na němž podle všeho k větším změnám nedochází. Rozhodující při mých pozorováních bylo řazení děl do čehosi, co bych nazval intelektuální sférou: vydání v nakladatelství, které se profiluje jako umělecké, nekomerční či intelektuální, uvádění ve filmových klubech a podobně. Zcela zásadní však byla poptávka mezi intelektuály.

A v žádném případě si nečiním nárok na úplnost - nabízím jen souhrn postřehů, několik střípků mozaiky, kterou si každý jistě doplní o mnohé další. Také nemohu a ani nechci rozlišovat, zda se jedná o díla "ještě erotická" (a do jaké míry), či "už pornografická". Žádné směrodatné rozlišovací kritérium dosud, pokud vím, stanoveno nebylo a asi ani nikdy nebude. Jakási pomyslná hranice toho, co "ještě ano" a co "už ne", je, zdá se, zejména individuální a až v druhé řadě kulturní. U každého z uvedených i dalších děl si toto "erotické dilema" musíme rozhodnout každý sám.

Literatura

Nelenila ani další nakladatelství. Staronová značka Odeon přinesla Chvalozpěv na ženu-zahradu Reného Depestra, který prý českému čtenáři představuje zcela jiné pojetí sexuální morálky, a to jak v životě, tak v tvorbě, a jehož popisy erotična tolik chválí Milan Kundera. Další titul Odeonu, román Za rozcestím Phillippa Djiana, je u nás uváděn jako erotický, ale sám autor ho hrdě označuje za pornografický (a jistě ví proč). Erotické scény v něm jsou sice velmi vypjaté, přece však prý nejsou bezduchou obscénností - mají dokreslovat rozpoložení hrdiny, který šílí bolestí ze ztráty manželky a dětí a vrhá se do sexu, v němž vidí jediný únik, ale již ne záhubu, kterou pro něj ve skutečnosti představuje. Smrt a sex, sex a smrt - Freud by měl radost. Kritikou příznivě hodnocené dílo se ve Francii stalo bestsellerem, ale ani tam se bez jistého pobouření neobešlo.

Mladá fronta, taktéž staronová, začala s vydáváním nové edice nazvané lapidárně Erotika. První svazek, Poslední noc s tebou Mayry Monterová, označil denní tisk přímo za pornografii. Autorka, prý jedna z nejoriginálnějších a nejprovokativnějších (sic!) karibských spisovatelek, popisuje plavbu španělského páru středních let po Karibiku, při níž vlivem klimatu a tropické kuchyně vyplouvají na povrch vzpomínky na dřívější milostné zkušenosti a mísí se s pokusy o realizaci dosud skrytých erotických fantazií. Jejich líčení je víc než otevřené. Jako druhý svazek následoval klasický reprezentant žánru, Hrdinské činy mladého donchuána Guillama Apollinaira.

Od tohoto slovutného autora již v češtině nejedna kniha podobného ražení vyšla. Naposledy titul 11 tisíc prutů z nakladatelství Concordia, které vydalo i proslulou Irenu Louise Aragona - obě v roce 2000. Zatím posledním počinem Concordie je svazek Nedopitá láhev od Roberta Desnose. Vedle výboru autorových textů (poezie i prózy) z jeho surrealistického období obsahuje i našemu tématu velmi blízkou studii O erotismu nazíraném v jeho písemných projevech z hlediska moderního ducha.

Erotismus je i tématem takto nazvané studie Georgese Bataillea (také autora skandálních erotických próz, z nichž některé vyšly i v české mutaci časopisu Hustler), kterou vydalo koncem loňského roku nakladatelství Hermann & synové. Teoretické uchopení tématu však není tolik populární jako umělecké. Host přišel s titulem Obraz Jeana de Berg, v němž vypravěči jedna z hrdinek předvádí druhou v nejrůznějších ponižujících situacích a nakonec mu ji nabídne coby erotickou hračku. Její utrpení přináší oběma tyranům i oběti samé uspokojení. Snad kniha přinesla i literární uspokojení čtenáři.

Nakladatelství Garamond muselo zas pružně dotisknout nový český román Zuzany Brabcové Rok perel, neboť zájem čtenářů byl mnohem větší, než původně předpokládalo. Román obsahuje nejen autentické líčení duševního rozkladu hlavní hrdinky, spořádané čtyřicetileté novinářky zamilované do mladé dívky, ale i otevřený popis jejich lesbického milování. Hádejte, o čem média referovala.

Nakladatel Primus nejprve vydal ve sběratelském nákladu Halasovu sbírku Thyrsos. Byl za to kritizován jak dědici, tak částí recenzentů - těžko rozpoznat, zda víc proto, že by se takový Halas vydávat neměl, či proto, že to stihl těsně před prodloužením platnosti dědických práv. Nejnověji přibyl v červnu ve stejné úpravě další svazeček, tentokráte s ranými básněmi Jiřího Koláře S utkvělou myšlenkou na město a noc s jejím tělem. Tři rané autorovy texty (Ústnice, Svícen a trakař, Růže večernice) předcházejí oficiální prvotině. Jde o vůbec první Kolářova tištěná slova, která však vyšla pouze jako soukromý tisk snad v roce 1938 (pravděpodobně jde však - přinejmenším u třetího dílka - o antedataci) a široce dosud publikována nebyla. Triptych byl inspirován dobovou erotickou literaturou, výše zmíněnou prózou Vítězslava Nezvala Sexuální nokturno (1931) a básnickou sbírkou Františka Halase Thyrsos (1932).

Ludvík Vaculík v Posledním slovu v Lidových novinách z 25. září 2001 kritizoval způsob, jakým Charles Bukowski (loni vyšly nejméně dva další překlady) popisuje pohlavní styk, za což mu čtenář Alois Kučera z Kutné Hory připomněl, jak to dělá v knize Jak se dělá chlapec on.

Ani povedený mezinárodní festival Poezie bez hranic, který v Olomouci pořádal šéf nakladatelství Petrov Martin Pluháček-Reiner, se bez erotiky neobešel. Maratón výborných akcí byl předloni zahájen čtením erotických básní, kterého se v erotickém klubu, pod striptýzovými tyčemi chopili Ivan Wernisch s Pavlem Zatloukalem. Mnozí návštěvníci pro velký zájem nebyli vpuštěni. Podobně tomu bylo i loni, kdy se pod týmiž tyčemi svíjela americká básnířka Georgia Scott ve svérázné prezentaci vlastní erotické poezie pod názvem Dobrá manželka/A good wife.

Svlečení spisovatelé

Stranou nezůstává ani výtvarné umění. Tomáš Vaněk erotizoval poetiku Ladova světa a stal se za to laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého. Jeho - jak jinak než kontroverzní - díla převálcovala serióznější nominace, expozice v Národní galerii však byla na přání dědiců zahalena. Bouřlivé diskuse se točily kolem autorských práv a práv umělců na práci s díly umělců jiných, ale to hlavní, co dědice nejspíš pobouřilo, tedy ona erotičnost parafrází, zůstávalo jaksi mimo.

Lenka Klodová, asistentka Kurta Gebauera na pražské VŠUP, si nejednou pohrála s pornografií, konkrétně s fotografiemi z takto laděných časopisů. Vytvořila z nich třeba něžné figurky zvířátek. Vydala také Magazín Bříza, věrnou kopii časopisu Leo, ve které však namísto lehkých děv své vnady na fotografiích, jejichž skladba věrně kopíruje tu originální, ukazují břízy přistrojené do krátkých sukének. Naposledy, na výstavě Podzimní noc je dlouhá jen svým jménem, použila celé dvojstránky pravého Lea, které zarámovala a vystavila. Předtím však figuranty oděla do lidových krojů.

Výstava s prostým názvem Erotika představila v pražské Galerii J. a B. Kolářových díla Adolfa Borna, Salvátora Dalího, Tomáše Hřivnáče, Františka Drtikola, Oty Janečka, Františka Tichého, Jana Zrzavého a dalších.

Velký úspěch sklidila a zvýšený zájem o nahé lidské tělo vyvolala i výstava Akt v české fotografii (knižní podobu vydalo nakladatelství Kant), prezentovaná loni v Praze a Olomouci. Šlo o asi nejrozsáhlejší expozici na toto téma, avšak zdaleka ne jedinou.

Svlékli se nám čeští spisovatelé (v mediálně notně propraném kalendáři nakladatelství Petrov), stále častěji se tak, jak je pánbůh stvořil, objevují i sportovci. Atleti 2002, kalendář aktů Tomáše Béma se členy armádního sportovního klubu Dukla zaplnil nejen sportovní stránky novin a časopisů. Ani toto není jev ryze český, jako modelky Playboye či kalendářů se, jen co vím, objevily německé a ruské krasobruslařky, gymnastky, trojskokanka, tyčkařka, fotbalistky Austrálie, litevské basketbalistky...

Plátno odhalené

Erotice a sexu ve filmu byla předloni věnována Letní filmová škola v Uherském Hradišti. Stále slavnější Lars von Trier se počátkem minulého roku nechal slyšet, že teď když realizoval svou verzi melodramatu (Prolomit vlny) a muzikálu (Tanec v temnotách), rád by vyzkoušel oblast pornografie, neboť je to prý žánr velmi nedoceněný.

Francouzsko-rakouský snímek Michaela Hanekeho Pianistka, ověnčený třemi cenami festivalu v Cannes, byl do omrzení označován za kontroverzní, někdy za "šokující studii o zvráceném sexu". Hlavní hrdinka, profesorka vídeňské konzervatoře, trpí těžkými poruchami sexuálních potřeb (zapříčiněných nejspíše dohledem despotické matky), není schopna běžného intimního styku a vyžívá se v obskurních, abnormálně hrubých praktikách, které zadusí city, jimiž k ní vzplane mladý student. Destruktivní sexuální deviace zralé inteligentní ženy se ve filmu střetává nejen s mladíkovou nevinností, ale i s ušlechtilou hudbou Roberta Schumanna a Franze Schuberta. Klasici musí být účastni, divák může odejít.

To je mé tělo, říká ve svém filmu francouzský herec a režisér Jean-Marc Barr, když vypráví příběh pětatřicetiletého farmáře, který žije s puritánskou manželkou na farmě v uzavřeném světě bigotního venkova kdesi v Illinois. Jejich svět se však hroutí po návštěvě souseda a jeho svobodomyslné evropské přítelkyně. Mezi ní a uzavřeným farmářem vzplane vášnivý vztah znamenající pro něj radostné osvobození tělesné přirozenosti a sexuality.

Zdá se, že tato témata jsou doménou (alespoň spolu-) produkce svobodomyslné Francie. Jako prolog k novému tažení můžeme chápat obnovenou premiéru Bertolucciho slavného Posledního tanga v Paříži, nejprve v rámci Projektu 100 a poté i při štrapáci po klubových projekcích. Jeho hlavní dějové schéma, vztah založený nejprve čistě na sexu, který se problematizuje vznikajícími city, bylo opakovaně využito i dalšími filmaři - ať již Pornografický vztah, který se však ve vlastním ději se silným slovem z názvu spíše konfrontuje, či Intimita (režie Patrice Chéreau) z loňského Projektu 100. Všechny tři filmy jsou z francouzské (ko)produkce.

Také v americkém Středu světa Wayna Wanga jde o jen a pouze sexuální vztah, navíc pro ženskou protagonistku pracovní. Záměry muže jdou však dál. V "hororově erotickém thrilleru" Láska prochází žaludkem (jak jinak mohl distributor přeložit originální titul filmu Claire Denisové Trouble Every Day) se sex spojuje s násilím, konkrétně kanibalismem - setkání dvou výrazných tendencí naší současné kultury. V českých kinech snad nikdo neomdlel jako při první projekci v Cannes, ale příběh lidské kudlanky šokoval úspěšně nejednoho diváka.

Poslední snímek jedné z nejvýraznějších osobností současné španělské kinematografie, režiséra Julia Medema, má slovo sex přímo v názvu - Sex a Lucía (i když já bych překládal spíše jako Lucía a sex). V erotickém dramatu hraje sex zásadní roli, ale zdaleka tu není hlavním tématem, které by šlo banálně shrnout asi jako hledání lásky i sebe sama na nevyzpytatelných cestách osudu.

Divadelní scéna, "bubliny" aj.

Divadlo Rokoko v Praze uvedlo hru Patricka Marbera Na dotek, ve které se otevřeně vyjadřuje k otázkám sexu - zatím jen v rovině verbální. Podle odborníků se prý dnes o sexu mluví ostatně šestnáctkrát častěji, než se provozuje. Uvidíme, kam dospěje divadlo za nějaký čas, ani zde již nahota dávno není tabu. Nejrůznější varianty popových nočních strip a tzv. live sex show představení jsou stále populárnější - možná se s nimi divadlo nějak sblíží.

Česká kultura, ač již přes deset let svobodná, v některých oblastech stále bojuje s předrevolučními předsudky a bude asi ještě nějakou dobu trvat, než bude comics vnímán jako rovný ostatním formám umění. Přesto se mezi intelektuály našly čestné výjimky, které věnovali pozornost českému vydání slavného alba Paola Eleuteriho Serpieriho Morbus Gravis. Prvně vyšlo rovněž ve Francii a bývá označováno za jedno z vrcholných děl evropského (nejen) erotického comicsu. Na rozdíl od jiných zemí jej u nás navíc nakladatelství Calibre uvedlo na trh v necenzurované autorské verzi, byť s podmínkou plnoletosti kupujícího (zajímavé je, že prodej výše uvedených prozaických či básnických knih takto omezen není). Spojením kvalitního sci-fi, či chcete-li cyberpunku a erotiky, v žánru spojujícím text, kresbu a filmový střih, vzniklo skutečně pozoruhodné dílo. A Serpieriho kresba je úžasná, ať již vykresluje křivky ženského těla hlavní hrdinky či postapokalyptické prostředí.

Že by měl Freud pravdu a sex je vedle smrti skutečně jako jediný schopen vytrhnout nás z naší propadlé existence? To už je ale termín jiného pána.

Martin Foret (1980) studuje na FF UP v Olomouci bohemistiku, filosofii a žurnalistiku.

Obsah čísla 1/2003

Martin Foret

Kontroverzní Lada a kultovní trojskokanka

Lechtivá avantgarda

Literatura

Svlečení spisovatelé

Plátno odhalené

Divadelní scéna, "bubliny" aj.

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu