Zbigniew Dominiak

Za řekou Osou, 24. června 1996

Zbigniew Dominiak

Tolik je tu nebe nad zemí že unáší do prostoru
plochý koš obzoru Spletený z vláken trávy
a zániku Vím Oheň často chodíval po tom poli
a tu a tam pozvedal klenutí z popela mlhy
A kde se tu vzala poezie? Urputně mlčí smysly a živly
vůkol negramotná příroda Vede nejvýš k pokušení
Ódy na zkázu Ale vždyť právě tady rostl
Strom života pod kterým začínal číst svůj svět
On Vnuk analfabeta Dnes je hruď této země proťata
obeliskem z betonu s Jeho podobiznou Loupe se
černá barva když opírám nohu o drolivé stupně
Hned vedle opustili svou práci tesaři Stavějí atrapu
usedlosti dle předlohy ze staré rytiny Důmyslnou past
na ducha který odtud uletěl téměř před dvěma sty lety
Dokáže získat nezbytnou patinu na ono výročí
které sem určitě přitáhne kapacity? Náhle jak ze země
vyrůstá hlouček kolchozních dětí Jejich šedé oči
smutnější než tato krajina mě vedou k úvahám
o velikých tajemstvích dětství Každého dětství
Zakletých do pachu sena Srsti zvířat Kravského mléka
a k tomu abych stanul pokaždé s Ním při té která vždy je
byla a bude u prahu našeho bytí Až k jeho konci
Bezradná paměť se vydává hledat sebe sama
totiž představivost Aby spojila naplnění s počátkem
zachytila smysl první věty a poslední tečky
A hle vtom dětství vzlétá v motýlech Jenom
je dohonit

Přilétá náhle vrabec a sám neví co znamená
pro toho chlapce který za ním běží jak o život
Je vidět V trávě kmitat jeho bosé nohy Drahé holátko
té která jak Černá Madona stojí v bílých plátnech
na schodech zápraží Ztrnulá děsem Teprve teď
nervózně volá: Adame! Adame! Adámku, stůj! Proboha!
A jako pták se třepotá pod přílivem úderů krve
v nadměrných gestech

Už není Zamlžilo se zrcadlo
rybníka Který tu zapleten do rákosí tajil svou hloubku
jen na okamžik ho vyrval z trsů zelený třas
vzduchu

Svět klesl do šera Oheň suše plane
pod korunou pece Ale ona nezapomíná že svět je
místo neustálé zkoušky Posadí syna na kolenou Tiskne
k sobě jak do obrovy dlaně Ach kdyby nebyl tak ospalý
mohl by se jí vyklonit do věčnosti jak z okna
proniknout záclonami která tká její dech Dotknout se poskvrny
hrůzy Nebo tajemství odvráceného světa Který se kdysi
celý jmenoval Adam Chlapec sedí a hledí do ohně
Jako by se díval staletími Teplý závan z ohniště
usazuje skvrny sazí na zažloutlý pergamen zdí Spletité
klikyháky písmen v nichž bydlil Bůh A ona ho vodí
krajinami dětství A z jejích slov se uvolňuje světlo
když se mu tak před očima přesouvá nekonečný svitek
svého vyprávění Chlapec skrčil nohy a usnul

Usni
Představivosti Svádíš a zavádíš Mísíš malé s velkým
své a cizí Smyšlené s pravdivým A neznáš míru
protože i teď V autokaru měníš trasu této výpravy
vnucuješ-li zkratky jaké život nezná Hned vedeš
do domu v uličce Yeny Sehir ve městě na Bosporu
jako by tu V průhledném oku času Byly už všechny hodiny
Také ta poslední: "Zahřát mě chtějí, a já jsem v jednom ohni."

(listopad 1996)

Z výboru Zdarzenia i sny (Tygiel Kultury, Lodž 2002) vybral a z polštiny přeložil Václav Burian.

Zbigniew Dominiak (1947-2002), básník, esejista a kritik, autor sbírek Identyfikacje (1981), Od okna - do okna (1991), Swiatło złej nocy (1993). Patřil mezi zakladatele lodžského měsíčníku Tygiel Kultury.

Obsah čísla 1/2003

Zbigniew Dominiak

Za řekou Osou, 24. června 1996

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu