Jaroslav Vejvoda

Plnoletá v Praze

"Legendy někdy tvoří skutečnost a jsou důležitější než fakta." Děti půlnoci, Rushdie (Salman)

"Domov je stůl a na něm papír na psaní, ale není to tzv. literatura, ani tzv. exil a snad ani tzv. domov - moc kohoutů na jednom velkým smetišti." Hokův (Václav), český básník (*1932 v Praze, +1986 v Curychu), ve sporu s českým prozaikem Vejvodou (Jaroslavem) v curyšské hospůdce Am Egge - Na Růžku počátkem osmdesátých let.

Vím, mami, že ses tak často ptala, nejvíce sama sebe a právě v poslední době, kdy mě přestávalo bavit všechno, číms žila a do čehos mě, uvědom si to, přibrala pod tlakem (řekněme okolností), ale nevěděla jsem, co, jak a kde lépe nebo aspoň jinak. Tak teď už to, doufám, vím a dopis skládám rozhodnutá (a plnoletá - což je vlastně čas počátku psaní), postupně v Bamberku, v Praze a v.... ale pěkně popořádku. Úvodem ujištění: jsem v pořádku! Jenom už na žádné univerzitě. Až to přečteš, budeš vědět proč. Ale čti to, prosím Tě, vcelku, nerozčiluj se pro každou myšlenku nebo i větu, jako teď už skoro nepřetržitě. To mě právě doma ničilo, že jsem slyšela pořád o pravdě a upřímnosti, a když jsem řekla, co si doopravdy myslím, byl oheň na střeše a urážka do rána. Vždyť jste se, nezlob se, s tátou rozešli vlastně proto, že jste si říkali pravdu, každý svoji, a tu jste neunesli. Pamatuješ, jaks mu řekla, že po srpnu zdrhali vyčůraní nebo podělaní, a táta tobě, že tenkrát nefungovala Kachlíkárna jako cestovní kancelář, kde sis podpisem Charty zajistila pohodlné vycestování, a jak jste pak spolu asi čtvrt roku nemluvili? Jen přese mne, vždycky dvakrát mezi čtyřma očima - myslíš, že mi to bylo jedno? Já vím, že ses mě před rozchodem s tátou ptala na můj názor, i když jsem nebyla plnoletá - tady ani tam. Táta to mimochodem udělal taky. Dočasně jste mě legitimovali - nebylo to jen alibi? Dali jste mi přece jen poradní hlas. Přitom jste rozhodovali i o mně. Jenže teď jsem i podle Švýcarů plnoletá skoro rok, tady v Praze pomalu čtyři roky. Tak jsem, myslím, dost stará, abych si sama určila cíl. Nebo cestu. Vždyť tady potkávám svoje vrstevnice už s caparty. Za takového jste mě měli doteď. Tečka. A ještě ke komunikaci: Mami, tohle je pro rodiče. Tak to pak tátovi pošli. Když se ozve, odpovím mu přímo. Říkalas tenkrát, že se bojíš o mě a Jéňu, a že nás neschováváš před tátou. Tak tě beru za slovo. Chci mít tátu.

Taky abych mohla poděkovat vám oběma, učitelé, za češtinu. Učili jste mě mluvit i psát jako kniha. Což není poklona. Zkouším to teď trochu jinak, abych se tak nelišila. Neznala jsem rozdíl mezi spisovným jazykem a obecnou řečí. Ve Švýcarsku a většinou i v Německu lidé také jinak mluví než píší, jenomže nářečí se liší místně. Nechci poučovat učitele, chci jen, abyste cítili můj šok, jsem v něm dosud, když jsem se tady - a nejen v Praze - poprvé ocitla sama a když na mě zdejší kluci promluvili tak, jak jsou asi zvyklí. Oslovovat. Děvčata. (Baby, buchty, slepice atd.) Nelituji je, myslím dívky, vždyť jsem už mnohokrát slyšela, jak mluví mezi sebou. A nejde jen o rozdíl mezi obecnou a spisovnou češtinou, který se teď snažím překlenout, ačkoliv jste si dávali ukrutný pozor, aby moje mluva zůstala stejně neposkvrněná jako moje (díky vám dost skleníková) láska k vlasti. Volání domova i duch jazyka jsou podle zdejší zkušenosti v něčem jiném než jen ve vzývání Masaryka, Gebauera a odpovídajících duchovních tradic a v odporu k těm, kdo je umenšují, či dokonce utlačují, jak jste mě učili. (Teď to po sobě čtu a zjišťuji, že hledám, na rozdíl od zdejší módní vazby s "o", např. v jubilejním nekrologu "Diana byla o lidskosti", důvody nebo vlastnosti v někom nebo v něčem, tedy "lidskost v Dianě".) A tak zkusím objasnit, hlavně sobě, proč setrvám zde, kde to opravdu často není "o" lidskosti.

K tomu musím doznat, že jsem jinou češtinu než z vašich úst slyšela od brášky, který se učil nadávat ještě u Labe, a pak po českošvýcarských hospodách, kde nám, studentům českého původu, co jsme se znali, stárnoucí krajánci platili piva. Což už je, jak víte, pár let a odposlouchaná mluva až čtvrtstoletá. Ale aspoň vím, že "vůl" není česky nadávka. A co je? Prostě přes řádné jazykové školení, nebo snad právě kvůli němu, jsem se ocitla zcela nepřipravena v situaci, že mě neznámý kluk, aniž se představil, po minutové výměně frází na téma "odkud" a "kam" vyzval k čemusi, co jsem hned nechápala: "De se na to, né?" No nejdu, když nevím kam a proč. Zorientovala jsem se brzy, vždyť ani mezi mládeží jinde, kterou neznáte, nepředchází výzvám - trochu jinak formulovaným - duchaplná konverzace. Nikdy mi ale Švýcaři, Němci ani Italové nenadávali do "nafoukanejch krav", když jsem nechtěla. Což se mi v Praze nestalo jen jednou a můžete mi věřit, že příčinu nezavdávám. Ani cípek nahých klíčních kostí, tati, neřku-li stehen a břicha, mami. Nevím, co si tady kluci, takoví, co mě oslovili, myslí o sobě - a o jiných. Jediný z nich, který mi po odmítnutí nevynadal, mi na moji zmínku jakési slušnosti sdělil, že "to není vo morálce, ale vo nafoukanosti vás, emigrantů"! Tak to předávám, já totiž nejsem emigrantka, když zůstanu, že? Stejně je to tady, jak se říká, "síla". To "vole, vole", jak znám od bráchy, slyším říkat jen starce a zdrženlivější dívky. Jiné a hlavně jiní mají ústa, nebo co to mají, plná "zmrdů". Tak, četli jste. Aspoň v metru nevyskočíte jako já, když jsem to na veřejnosti uslyšela poprvé. A od té doby tady mnohokráte.

Také jsem vyslechla už několik zklamaných Hemingwayů, jimž bylo v Praze zpočátku volně jako Ernestovi v Paříži po válce, té první, aniž na rozdíl od předobrazu zčásti rozuměli a chápali, že ti smíšci kolem pijí a vtipkují na jejich účet a snad se dokonce povzbuzují k "stažení vepře". Čímž se, jak jsem zjistila, v české metropoli (nevím, zda jinde) rozumí akce domorodců, zejména číšníků, směřující k vyprázdnění peněženky cizinců. Těch hlupáků mezi nimi, co se nechají okrást. Po hokeji snad další celopražský, ba i národní sport. Urážet nebo i okrádat ty, kteří nerozumějí.

Prostě se rodinná a exilová vize obrození Evropy kulturním (tj. českým) středem, směs taťkova snu o jarním probuzení, a Tvé vize, mami, o porevolučním kulturním rozmachu od Vltavy k Dunaji ukázala být nejen pouhou iluzí, ale přímo českým tunelem, s nímž jste v exilu nikdy nepočítali. Já pochybovala, ale to bylo čistě z generačního pocitu. Skutečnost potvrdila moji skepsi, ale odkryla také moje slabiny, chcete-li, jiné iluze. Nedůvěřovala jsem lásce k vlasti, jaká nebyla, a k jazyku, jakým nikdo nemluvil. Věřila jsem však obecným pravdám a o humanitě a demokracii, které jsem slyšela ve škole (také v české, nedělní) i doma. Teď umím česky psát bez hrubek, číst bez slovníku a mluvit bez přízvuku. Dík za to, ačkoliv si tu mnohdy připadám jako cizinka.

Vždyť jsem jako poučená demokratka nesvéprávná, jako občanka bezmocná a jako žena nedospělá. Přivandrovalá nula. Dotčená křikem maminky nadávající holčičce do prasat, protože malá šlápla do louže. Chodník byl přitom tak rozbahněný, že ani nebylo suchou nohou kam vstoupit. A nervy mladé matky napjaté tak, že ji dcerka dráždila už dechem. Já s ní. Ale co s dítětem? Jak mu pomoci? Snad jsem to měla říci jinak. Prostě jsem žádala tu paní, aby na malou mluvila přátelštěji. Chtěla jsem říci slušně. Ale nabyla jsem dojmu, že by si oslovená všechno vyložila jako útok. Pustila se do mne v doslechu chodců, kteří nás nevšímavě míjeli. Bohužel i před dítětem, roztřeseným strachy. Tvrdila, že je to její dítě a že si s ním může dělat, co chce. Nepouštěla jsem se do sporu, protože jsem viděla, jak se holčička bojí, a pochopila, že jí přitěžuji. Tak jsem odešla a nadávka "krávo hysterická" mi sjela po zádech. Dodnes mě mučí zjevný strach dítěte a vědomí, že jsem mu vlastně ublížila. Měla jsem snad projít jako ostatní a nevměšovat se? Proč jste mě učili, že zastávat se slabých je naše občanská povinnost. Už ne? Co můžeme my, bezmocní, dělat proti zlu? Co jste mi léta vykládali o moci bezmocných? Nebo to bylo jen heslo, co neplatí, když se bezmocní stali mocnými? Jako pravda klesající, když zvítězila? Nebo snad, bůhví, prohrála? Hledám odpověď a myslím, že ji musím najít tady. Pochopíte?

Ukázka z románu Jezdci nocí (Rekonstrukce svazku), Listen, Jihlava 2002; titul ukázky redakce.

Obsah čísla 1/2003

Jaroslav Vejvoda

Plnoletá v Praze

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu