Andrzej Stasiuk

Jak jsem se stal spisovatelem

Já jsem hulil celou dobu poznaňské. Tehdy už jsem myslím nebyl spiklenec. Leda tak společensky. Člověk se potil, promýšlel, vystavoval se nebezpečí, ale základy totalitní stavby ani nenapadlo, aby se zhroutily, nebo aspoň zakolísaly. Konspirace je zaměstnání trpělivých. Vše nasvědčovalo, že celý ten systém vydrží do konce světa. Ospravedlňoval jsem se, že když mě Vlast zavolá, vždycky se ještě budu moct přihlásit. Nikdo tehdy nehrál katolický rokenrol. Proč vlastně, to by mě zajímalo. Možná se hoši báli represe? Nebo snad čekali, až Síly temnot vystoupí ze skrytu? Koneckonců bylo těžké hrát proti něčemu, o čem se ani moc nevědělo, jestli je to dobré, nebo špatné. V podstatě jsme neposlouchali polský rokenrol z desek. Co taky? Republiku? Nebo Lady Pank? Kult se poslouchal z nějakých kazet z frcu. Chodili jsme na koncerty, ale v klubech měli pořád lepší vybavení a stále hůř se to dalo vydržet. Odněkud jsme s Plyšákem přitáhli nějaké amatérské nahrávky starého Staszewského. Máloco bylo slyšet, asi to bylo stokrát přehrávané, v pozadí navíc nějaký večírek, sklo a výkřiky, ale i tak nás to vzalo. Pouštěli jsme si to na střídačku se starýma Grzesiukovýma deskama a bylo těžké rozhodnout, kde je víc poezie v čisté podobě. "Žena ti dá štěstí na chvíli, a pak tě kousne jako lesní had", a hned potom "stříbrné kulky v černých hlavních spí". Ani Kazík, ani Muniek ještě neměli potuchy, oč kráčí. A my zas "dnes se mně zdálo o vysoké hoře, na ni jsem táhl děla dvě" a hned potom "alkohol uštkne jak zmije". Až paní Kristýna opouštěla prostoru za zdí a nosila, co tam měla. A vždycky jsem opakoval Krosbymu: Krosby, ty nevykrádej Dylana, ty vykrádej Grzesiuka. Nechtěl poslouchat. Hrál dokola jenom Felka Zdankiewicze a hned potom nějaké náhražky Like a Rolling Stone. Já dodnes vykrádám Grzesiuka a nikdo mě při tom nepřistihl, protože se to nedá dokázat. A Krosby se styděl. No a teď to má. Plyšák se mně posmíval, ale vždycky jsem měl rád Creedence Clearwater Revival. Hleděl na mě, jako bych byl z pastoušky. Sám potajmu poslouchal Aerosmith. A já jsem si, když zmizel, pouštěl Longue Lizards. Měli jsme taková malá tajemství. Jako v manželství. Stavěli metro. Nikdo nevěřil, že z toho někdy něco bude. Byli jsme skeptičtí a cyničtí. Když nám v hospodě nosili pivo, hned jsme věděli, že musí být ředěné. Když jsme dostali krabičku cigaret, musely v nich být klacky. Když někdo koupil desku, hned mu začla přeskakovat. Nejlepší v tom byl Ostas. Když se vrátil z rajchu, tak každou chvilku a priori padal, protože chodníky ve vlasti měly být nerovné, děravé a šlus. V obchodech byl čaj instant. No, takový rozpustný. Nikdo nevěděl, kolik se toho má nasypat. To jste vypili hrnek a do rána sem a tam po bytě. Objevily se vajíčka v prášku. Objevila se deska z Maciejem Zembatým, který zpíval Cohena. Vůbec jsme necítili nostalgii po sedmdesátých letech, a tím spíš ne po šedesátých. Nostalgie, to je specifika let devadesátých. Rozum ustupuje před zdí roku dva tisíce. Tehdy nikdo nevěřil, že někdy bude nějaký dvoutisící rok. Moc jsme nevěřili ani v rok devadesát. Za komunismu měl čas, podobně jako peníze, hodnotu trochu pomyslnou. Jedno i druhé se prostě nechávalo běžet. Samozřejmě se vyskytovali nějací seriózní lidi, ale ty jsem znal špatně. Nebyla horská kola, nebyly kolečkové brusle, nebyly skejty. Těžko si to představit, ale po Zámeckém náměstí všichni chodili pěšky. V televizi ukazovali Kašpirovského. To byl takový sovětský divotvorce, který uzdravoval pohledem. Přes obrazovku. Půl národa sedělo a čumělo na něj a on na ně. Měli jsme si uvědomit, že Systém se už zvrhával, a jak to u zvrhlíků bývá, ukazoval to, co chtěl všechny ty roky ukrýt, totiž svůj paramystický a pseudonáboženský původ. Ale neuvědomili jsme si to. Prostě nikdo nikdy nebral televizi vážně a brali jsme to jako ještě další kabaret, revue nebo Souboj měst, a to byla kurnik pravda. Nemůžu si vzpomenout, kdy začaly vedle berlietů jezdit ikarusy. A v kterém roce začali dělat béčko malucha s tím posraným motorem z lancie. Ale to bylo asi pozdějc. Policajti jezdili na skládačkách po Saské zahradě. Kdo se chtěl levně a dobře najíst, chodil do Společnosti polsko-čínského přátelství. Byly jenom dvě jídla, ale obě se daly. Víno se kupovalo v Marywilu, v obchodě vedle hospody. Jedli jsme rýži a zapíjeli ryzlinkem. Nikdo neotravoval. Vydal jsem se s jednou kamarádkou do Kazimierze nad Vislou. Sletěl jsem z hradního kopce a podvrtl jsem si nohu. Nic nebylo takové jako kdysi. Ani Kazimierz. Sralo, pršelo a ani jedno volné místo ve všech hotelech a penzionech. Chtěl jsem se předvést a zase jsem ze sebe udělal hňupa. Ovšem mysl byla tehdy pružná a všechny porážky měnila ve vítězství. Někdy jsem dostával nějaké tiskoviny, ale neměl jsem na ty palimpsesty trpělivost. Snažil jsem se, čestně, ale jedno vystupovalo z druhého, a to první bylo rozmazané. Když jsem potkal Děda Jaremu, on mi ústně poreferoval o situaci. Byla spíš pozitivistická než romantická, takže jsem zatím setrvával ve stavu umrtvení, jak agent rozvědky. Byl jsem dvakrát v divadle. Jednou v Lodži a jednou ve Varšavě. Velice jsem chtěl vidět Koncovku, ale nikde ji nehráli. No tak jsem si četl. Když má člověk fantazii, nikam nemusí chodit. Jako Plyšák. Na Beckettovi jsme se shodovali od samého začátku. Totiž on mluvil a já jsem souhlasil. To jsme mohli hodiny. Šlo jenom o to, abychom neprošvihli, když zavírali v obchodě. Hamm to, Clov ono, obecná exegeze metafyzického ticha, a potom jsme uvažovali, kdo by koho mohl zahrát. Plyšák vždycky chtěl Hamma. Úplně jak na dvorku: vy jste Němci a my Poláci. Mazanej. Za celé ty roky na Kobielské byla jenom jedna vražda. Bohužel, neviděli jsme, jak vynášejí nebožtíka, přestože se to událo skoro naproti. Ale ve výkupu lahví na Prašné všichni znali celou věc i s detaily. Určitě věděli víc než celá grochowská bezpečnost. Vypadalo to na zločin v afektu. Jiné tehdy nebyly. Ne tak, jak dnes. My jsme v zásadě nepáchali závažnější zločiny. A už vůbec ne z touhy po zisku. Vůbec by nás nenapadlo, že se můžeme poskvrnit nějakým ziskem. Zajímala nás ztráta. Poslední taková generace. Když Maciek Pietraho vozil z Berlína na kšeft struny, polovičku hned rozdal. Když někdo koupil pitomou flašku, hned obtelefonovával půl města. Když Rafal uspořádal kdysi silvestra, byl šťastný, že mu zdemolovali celý byt. Sám dokonce trošku demoloval. Když jsem náhodou sedl Krosbymu na jeho milovanou kytaru, neřekl ani popel. Když už jsme ji poslepovali u houslaře, prohlašoval, že teprve teď má zvuk jaksepatří. Když se člověk k někomu nastěhoval, nikdo ho nevyhodil, dokud sám nešel. Kdepak nějaká agapé, ale zkuste se dnes někde jenom tak upíchnout, uvidíte. Měli jsme stále víc nápadů, i Karol, i Krosby, i celej zbytek. Přímo jsme pukali od těch nápadů. Bylo moc málo času na jejich uskutečnění. Čtyřiadvacet hodin nestačilo ani na realizaci poloviny. Měli jsme to všechno zapisovat. Teď by to bylo, jako by to člověk našel. Od rána do večera jsme vymejšleli. Neustálá mentální Rubikova kostka, pokud si ještě někdo pamatuje, co to byla Rubikova kostka. Vymysleli jsme tehdy nějakou stovku knih a přinejmenším ze dvě stovky desek. Překvapivé je to, že jsme nikdy nevymysleli radikální změny reality. Nejvýš abychom tam nebo tam dostali pivo a nemuseli lítat po celém městě. Svět pokulhával v detailech, ale vždyť nám nikdo nesliboval, že to bude snadné. Stále jsme byli připraveni přinášet nějaké oběti. Jedině Ostas si kvůli těm německým výjezdům myslel, že mu svět něco dluží. Třeba právě s těma chodníkama. Ano, to byl nějaký docela aristokratický étos. Jednou ze zásad džentlmena je to, že se nikdy nedožaduje svých práv. Lid pomalu přestával být naším idolem. Vycházel do ulic a pořád mu to bylo málo. Nám nějakým zázrakem všecko stačilo. Být lidem, na to jsme zvysoka kašlali. I tak jsme se cítili nějak nejasně vyvoleni. Takové dost kmenové zákony to ovládaly. Někdy napíšu strukturální analýzu tohoto jevu. Nebo fenomenologickou syntézu. Naším jazykem byl metajazyk. Někdy jsme potkávali jiné lidi, a kdybychom se rozkrájeli, nešlo se domluvit. My o koze, oni o voze. Žádný dekodér. Přečetl jsem Nesnesitelnou lehkost bytí. Nejvíc se mně líbila věta "Tak jako všichni čeští lékaři jsem se vymočil do umyvadla" nebo tak nějak, ale celkově mě to nijak zvlášť nevzalo. Trochu vzalo, ale od legendy by člověk čekal trochu víc. Ano, základní omyl recepce literárního díla. V televizi pouštěli první profesionální polskou reklamu. Kysličníková blondýna přemlouvala lidi, aby si koupili Švábolep. Půvabně se usmívala a stydlivě ukazovala krabičku s tím muchobijcem. Svět se nehnal za Kunderou. Svět byl stále věrný Jaroslavu Haškovi. My ostatně taky. Měli jsme svou privátní mytologii. Například že když se položí pětikoruna na pěnu zlatého bažanta, tak se tam ta pětikoruna udrží. Nikdo z nás neviděl na vlastní oči zlatého bažanta, ale věřili všichni. Nevím proč, ale právě Čechy nás nějak braly. Amerika, jasně, ale Čechy nějak reálněj. Češi byli pro nás takoví Poláci, ale trochu lepší. Nakonec ne Dariusz Kozakiewicz jel hrát s Patti Smith, ale Ivan Král. My jsme měli pár skvělých kapel, ale jenom Češi měli Plastic People of the Universe a ty ujeté apokalyptické pašije. Češi, to byl vůbec nějaký úlet. Tak nám to připadalo. No a ještě Warhol. Nevěděli jsme sice, že to byl slovenský Rusín, ale věděli jsme, že byl Čech a kamarádil se s Lou Reedem. A tak dál a tak dál, o Přeletu nad kukaččím hnízdem ani nemluvím. Ve chvílích náhlých poryvů jsme chtěli být Češi. Kouřit české cigarety, pít české pivo a legendární becherovku. A rum. Češi všude a při každé příležitosti pili rum. My jako jsme měli těch pár kilometrů mořského pobřeží a fregatu Dar Pomoří, ale rum se neujal jako národní chlast. Líbilo se nám české pohodářství. Amfetamin ani houbičky ještě nebyly populární. Hašiš patřil k luxusnímu zboží. U Pewexů furt stáli veksláci. Na stanovištích taxíků pořád stály fronty pasažérů. Dalo se vyjíždět za hranice, ale ne moc. V kioscích se objevily kalendáře s nahýma babama. Na každý měsíc jedna nahá ženská. Objevily se taky brožury s vytištěnými biorytmy pro každého. Taky v kioscích. To byly první signály, že společnost se začíná hedonizovat. Ale film Emanuelle stále zůstával legendou. Poslední tango ano, Emanuelle ne. Porno se kupovalo na Róžyckého. Navrchu ležely Burdy, Playboye a Brava, ale stačilo přistoupit, dát se do řeči a vždycky se něco našlo. Na stáncích s očtenými knihami ležely cyklostylové kopie Královny Pičolíny a XIII. knihy Pana Tadeáše. To byl vlastně třetí oběh, než se objevily fanzíny. V obchodním domě Sezam otevřeli stánek, kde skupovali zahraniční alkohol. Zvlášť napoleona. Chodili tam hlavně lékaři, protože napoleon představoval základní formu vyjádření vděčnosti pacienta. Když měl někdo hodně pacientů, pak i kdyby pil ve dne v noci, všechno by nevypil. No a stát se smiloval. To taky byl příznak rozkladu, ale nevšimli jsme si toho. Napoleon byl prostě mimo náš dosah a kromě toho podle pověsti měl páchnout myšinou. Tak jako whisky. Víceméně tou dobou jsme opustili lubuský viňak a začali jsme pít zlatej podzim. Jak obyčejně na začátku, byl skvělý. Pili jsme ten náš calvados a představovali jsme si, že je Noc v Lisabonu, nebo že Plyšák je Ravik a já ten druhý a naopak. Občas jsme si museli odpočinout od té vší náročné četby a trochu se přiblížit životu. Z dýmkových tabáků byly postupně: vybraný, nejvybranější, bosman, neptun a kapitán a taky amphora ve čtyřech sortách - zelená, červená, hnědá a modrá. Tvarohu byly dvě sorty: tučná a suchá. Homogenizované krémáčky tuším ve čtyřech: normální, vanilkový, jahodový a kávový. Bohužel si nedokážu vybavit ceny, protože se měnily nenormálně často.

Uzený losos byl jako obvykle příšerně drahý. Ale na ruské šampaňské měl každý. Nejhorší byl gruzínský čaj. Standard byl levnější, ale lepší. Bohužel - ruské šampaňské se objevovalo obvykle kolem silvestra. V létě byla poušť. Pivo obvykle podávali teplé, ale i tak byl člověk rád, že dostal. Nejmíň často jsme bývali na Woli. Nic tam nebylo. Výpadovka na Poznaň a konec. Ostatně nikdo z nás nejezdil do Poznaně. Nebylo proč. Žoliborz nás taky zvlášť nelákal. Výpadovka na Gdaňsk a konec. Na Ochotě jsme nějakou dobu bývali. Trochu se toho tam dělo, ale zrovna to nepatří do řádu tohohle vyprávění. No a výpadovka na Krakov, na jih. Kromě lublinské rozhodně v žebříčku nejvýš. Jih a východ. Zas se tady chystá nějaká metafora, ale nechám ji být. Neměli jsme tehdy žádné desky The Ramones. Nějaké jednotlivé kousky. Není vyloučeno, že kdybychom měli, osudy všech by se vyvinuly úplně jinak. Kdo to může vědět? V čem je Kleopatřin nos lepší než Ramones? V ničem. Nebo kdyby byly spisy Maxe Webera tak dostupné jak dnes.

Anebo kdyby tehdy ukázali v kině Palladium Dým. Wayne Wang by ho jenom musel dřív natočit. Naproti tomu je jisté, že Derrida by na nás neměl vliv. Ani za nehet by ho neměl. Stejně tak jako nikomu z nás v nejčernějších vizích nepřišlo na mysl, abychom se vydali do Slezska. Jenom zdánlivě jsme vedli život bez zásad. Jednoho večera jsme se s Karolem rozhodli něco udělat. Jeli jsme za tím účelem z Grochowa do centra. Ochomýtli jsme se tu a tam, jak obyčejně. Prošmejdili jsme Centrální nádraží, ale skutečnost nevysílala nějaké zvlášť pobízivé signály. Tak, noc jak noc. Tehdy jsem měl dobrou paměť a nemusel jsem nosit žádné zápisníky. Pamatoval jsem si všechny telefony, aspoň ty, které jsem potřeboval. Telefonovali jsme jednou já, jednou Karol. A taky nic zvláštního, Všichni budiž, ale ne moc. A tak jsme si vyšli na Maršálkovskou a strčili jsme ruce do kapes. Čas letěl, byl červen a za hodinu mělo svítat. A tehdy Karol řekl: "Že bysme vylezli na výtah?" "Vždyť už jsme byli," odpověděl jsem. "Ale na ten," odvětil Karol. Zrovna stavěli Mariott a postavili si tam výtah. Vypadal slušně. To znamená, že ho nebylo docela vidět, protože vrch mizel kdesi v temnotách. V každém případě musel být vyšší než Mariott. Tak velela stavební logika. Řekl jsem, že můžeme vylézt. Šli jsme a šli jsme. Snad hodinu, protože se udělalo světlo. Po takových stupíncích. Nakonec jsme došli. Nahoře to skvěle houpalo. Centrální vypadalo jak cigaretová krabička. Díval jsem se shora na své město a věděl jsem, že výš už nezajdu. A právě tehdy jsem si pomyslel, že přece jenom odjedu a stanu se nakonec tím spisovatelem. Za měsíc jsem to udělal. Aha, chtěl bych dodat, že než jsme začali šplhat, rozhodli jsme, že nebereme flašky nahoru, ale necháváme je dole.

Andrzej Stasiuk (1960) je polský básník, prozaik, esejista a scenárista. Česky vyšly jeho Haličské povídky (Periplum, Olomouc 2001).

Ukázku z knihy Jak zostałem pisarzem. Próba autobiografii intelektualnej vybral a přeložil Václav Burian. Celý překlad je připravován pro pražské nakladatelství Prostor.

Obsah čísla 1/2003

Andrzej Stasiuk

Jak jsem se stal spisovatelem

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu