Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
Jste zde: Listy > Archiv > 2003 > Číslo 1 > Svět v pohybu > Michał Głowiński: Březnové žvásty
Toto slovní spojení, které vzniklo nedávno, se s podivuhodnou důsledností objevuje v článcích o válce ve Vietnamu. Je zarážející, že ti, kdo o tiskových zprávách rozhodují, vnucují právě takové klišé. "Pirát" má nyní pouze jeden významový okruh: váže se k dobrodružným románům a filmům.
Pravda, pirát je vyvrhel, obvykle fyzicky odporný, přes oko černou pásku; bojují s ním šlechetní a udatní hrdinové. Zdánlivě byl "pirát" - jako symbol zla - z hlediska cíle propagandy zvolen správně. Ovšem pouze zdánlivě: piráti, stejně jako černoši z dětských her, nejsou součástí dnešního povědomí, patří do oblasti ludické představivosti. Morální význam jim mohou přisuzovat pouze čtrnáctiletí chlapci, nedomnívám se však, že by redaktoři Polské tiskové agentury při sestavování svého zpravodajství mysleli zrovna na ně. "Pirát" je tedy jako symbol zla podle všeho málo působivý a za nedlouho se i "američtí piráti" promění v podobně významově prázdný stereotyp jako "hlídací pes imperialismu" nebo "uslintaný trpaslík reakce" ze stalinských dob.
24. 8. 1966
Navzdory pojmenování zde věk není nejdůležitější. Být mladým básníkem je společenská situace. Formule označuje postavení v hierarchii literárního trhu. "Mladý" znamená, že básník ještě není spisovatelem se stabilní pozicí, teprve se představuje, avšak - z druhé strany - není vyloženě špatný, a ačkoliv se nemůže vykázat žádným dílem, lze s ním "spojovat naděje". Mladý básník se účastní určitých akcí, literárních soutěží (pokud není stanovena věková hranice), různých festivalů, sjezdů, "jar". Reprezentuje také jistý styl, více či méně bohémský. Označení "mladý" se ostatně nevztahuje pouze na básníky, nýbrž na všemožné umělce vůbec, malíře, skladatele, houslisty, klavíristy atd. Má význam především kulturní. Jsem přesvědčen, že o opravdu mladém Konstantym Kulkovi se velmi rychle přestane hovořit jako o mladém houslistovi, neboť v nejbližší době určí svou uměleckou pozici. Jisté lidi přívlastek "mladý" zcela minul. To je třebas případ Sławomira Mrożka, který byl nejprve zcela neznámý, přičemž díky Slonovi, vydanému roku 1957, získal okamžitě status renomovaného spisovatele, takže "mladý" se stalo bezpředmětným (totéž se týká i Marka Hłaska, jemuž bylo v době vydání Prvního kroku v mracích něco málo přes dvacet). Dochází tu k zábavné diferenciaci mladý - nemladý básník. O Grochowiakovi se již několik let nemluví jako o mladém, avšak bez váhání jsou takto nazýváni lyrici, kteří jsou starší než on a kteří na svém kontě ještě literární úspěch nemají. Ještě jedna věc: mnoho lidí o sobě mluví jako o mladém básníkovi (spisovateli, hudebníku atd.). Neuvědomují si tedy dvojsmyslnost tohoto sebeoznačení.
19. 5. 1967
V běžné mluvě komunistů získalo toto slovo specifický význam; nevztahuje se pouze k jistému židovskému národnímu hnutí. Stalo se symbolem zla. V stalinském období bylo jednou z nejhanlivějších nadávek. Člověk označený za sionistu byl obvykle vražděn, v lepším případě posílán do lágru. Jako nadávku používá toto slovo polské vysílání rádia Tirana ("revizionisté a sionisté") a dodnes se mu pravděpodobně skvělé daří v ruském tisku. V stalinských dobách (a rovněž nyní) šlo o pars pro toto: místo "Žid" se říká "sionista". Ve státě, který proklamuje hlasitě svůj internacionalismus, se nesluší atakovat přímo Židy, proto se napadají sionisté. Vzpomínám si, že v období tzv. spiknutí bílých plášťů (počátek r. 1953) se mluvilo o mezinárodním sionismu, sionistických piklech, sionistech, kosmopolitech atp. Pojem sionismus tedy plnil v komunistickém systému stejnou funkci jako židobolševismus v systému fašistickém. Rozdíl byl pouze v názvu. V útocích na sionismus se zračí obyčejný antisemitismus, ten, který má v Rusku tradici v pogromech.
Uvažoval jsem, proč se toto slovo užívalo (a užívá) zrovna v této funkci. Nešlo přece jen o hnutí, jehož iniciátorem byl Theodor Herzl. Zdá se, že na počátku 20. století se židovské společenské hnutí štěpilo na směr sionistický a komunistický. Oba spolu polemizovaly, a jelikož mezi komunisty dominovali Židé, přešlo slovo do komunistického jazyka negativně zatíženo. Tehdy však buď jak buď znamenalo něco jiného. Výkřikem bojovného antisemitismu se stalo teprve působením stalinské propagandy.
29. 5. 1967
S užitím tohoto slova se pojí různé komplikace. V určitých situacích se stalo tabu. Pokud chce někdo o osobě, jíž je příznivě nakloněn, prohlásit, že jde o Žida, použije často nějaký opisný výraz (ne slovo "izraelita", to je archaismus, nepoví ani "vyznání Mojžíšova", neboť náboženské otázky jsou v tomto případě málo důležité). Za jistých okolností se může uchýlit k významnému pomlčení o věci. Jde o nesmírně charakteristický jev. Svědčí přinejmenším o tom, že o faktu, že je někdo Žid, se ve společnosti nemluví. Tento stav je pozůstatkem především dob okupace; pokud se tehdy o někom veřejně prohlásilo, že je Žid, rovnalo se to odsouzení na smrt. Dědictví okupace je viditelné také v něčem jiném: sami Židé se obecně o svém původu nešíří a někteří vyvíjejí ohromné úsilí, aby tento fakt skryli. Následky na sebe nedaly dlouho čekat: v běžném povědomí, včetně - a možná především - mladých lidí, kterým nebylo dáno potkat Židy v jejich odlišnosti, se vytvořilo přesvědčení, že být Židem je fakt ostudný, o němž je tedy, nechováme-li zlé úmysly, nutno pomlčet. Toto přesvědčení nalézá naplnění v tisku. Kdysi jsem četl v hudebním časopise Ruch Muzyczny článek o významném pařížském dirigentovi, muzikologu a pedagogu Deutschovi; byla tam víceméně tato věta: "je Žid, ale vůbec se za to nestydí". Z celého článku vyplývalo, že autora nelze podezřívat ze zlých úmyslů a přehánění. Znal pravděpodobně pouze polské prostředí, a tak pro něj to, že se Žid stydí, že je Židem, bylo čímsi normálním.
Tímto přívlastkem se označuje každý izraelský krok bez ohledu na to, čeho se týká a jaký má charakter. "Provokativní vystoupení ministra Ebana" je již skoro takové spojení jako "rychlonohý Achilles". Slovo je užíváno tak přehnaně často, až z něj začíná vyplývat, že sama existence Izraele je provokací, ač nikdo neví čeho. Ve skutečnosti je onen výraz eufemistickým vydáním arabské teze, podle níž "sama existence Izraele je agrese". Provokativní je tedy zvaní Arabů k jednacímu stolu, provokativní jsou administrativní opatření a politická prohlášení, provokativní jsou samozřejmě potyčky na hranicích, za něž je odpovědnost připisována jedině Izraeli. V těchto kontextech ztratilo ono přídavné jméno svůj pravý význam, funkční je proto, že se v propagandistické řeči systému stalo jedním z pojmů označujících vše nejhorší. Nejde tedy o pojmenování jevu, nýbrž o sugerování čehosi, co vyvolává negativní citové reakce. V takové roli by "provokativní" mohlo být nahrazeno jakýmkoliv jiným přídavným jménem. Nevím, kde se vzalo jeho užívání právě v roli této. Pravděpodobně se ho užívalo v stalinském Rusku, tam se přeci ten strašný jazyk utvořil.
17. 8. 1967
"Soldateska" dělá poslední dobou kariéru v tisku, samozřejmě s epitetem "izraelská". Novináři jsou si vědomi, jaké emoce vyvolává, a ohánějí se jí na každém kroku. Píší o izraelské soldatesce, jako by ve zmíněné zemi vládla vojenská diktatura. Taková spojení jako "zločiny izraelské soldatesky" se staly běžně užívanými stereotypy. Jde o jednu ze složek nynějšího stranického antisemitismu. Jeho jazyk má řadu vrstev: mluvu tradičních antisemitů s tím, že jistá slova jsou jiná, např. místo o "židovské chucpe" se hovoří o "židovské aroganci" (tato formulace se neustále objevuje ve všemožných propagandistických publikacích). Ona mluva je již plnou součástí prkenného jazyka lidově demokratické moci. Slova, která dosud užívali téměř výlučně rasisté, opět ožila. "Žid" se znovu po čtvrtstoleté přestávce stal symbolem veškerého zla. Na jeho adresu směřují nejurážlivější a nejdemagogičtější slova. Styl novin (jakož i rozhlasu a televize) má po 5. červnu charakter antisemitský.
17. 8. 1967
Tak jako ve francouzštině mohlo by toto slovo v polštině označovat každý typ moci, každý způsob vládnutí. Označuje však především tu vládu, již odmítáme, neboť prý užívá moci, násilí, teroru. Domácí propagandisté hovoří o "režimu řeckých plukovníků", "Čankajškově režimu", "Batistově režimu" (kdysi se mluvilo o "režimu Násirově", ale to bylo dávno, dávno), protivníci pak o "Castrově režimu", "Ulbrichtově režimu", "Gomułkově režimu" atp. Když to slovo slyším, hned vím, co chce sdělit. V jistém smyslu se ho užívá úsporně. V tisku se - navzdory rozsáhlé propagandistické kampani - nemluví o režimu Johnsonově, Eskolově či Kiesingerově, panuje jakási shoda, že státy, v jejichž čele tito muži stojí, respektují zásady demokracie (stejně tak jsem neslyšel, aby opačná strana hovořila o režimu Ceaušeskově nebo Titově). Ve svých nepolitických významech zní toto slovo rovněž zlověstně - když se např. hovoří o řediteli, učiteli, otci rodiny, který zavedl určitý režim.
17. 10. 1967
Definice nejen oficiální, ale již prostě rituální, a tedy jediná uznávaná. Slyšel jsem, že jedna novinářka musela odejít z práce za to, že v televizních novinách řekla místo "izraelská agrese" "konflikt na Blízkém východě". Je známo, že cenzura jiná označení netoleruje a všechna nahrazuje jediným oficiálním. Jde o jeden z příznaků jevu, který lze nazvat slovní fetišismus. Přijaté označení má vnucovat interpretaci, vedle níž jsou všechny ostatní heretické. Situace dobře známá církevním historikům: hereze nezřídka začínala sporem o slova. Ten, kdo říká "izraelská agrese", má vědět, která strana nese vinu, na čí straně je pravda a spravedlnost. Označení se však neujalo v hovorovém jazyku, stalo se jedním ze zaklínadel publicistického stylu, čímsi na způsob "amerických imperialistů" či "vzdušných pirátů". Pokud se tedy užívá v každodenní mluvě, pak se zřetelným odstupem.
7. 11. 1967
Nepřítomnost určitého slova v jistém jazyku - ve srovnání s jazykem, který plní podobné funkce, vznikl za podobné situace a oním slovem operuje - o lecčems vypovídá. Příklad tohoto přídavného jména je velmi charakteristický. V jazyku polské propagandy se objevuje vzácně, zatímco je jedním z hlavních slov propagandy sovětské. Hrdinní jsou horníci i traktoristé, hrdinné jsou šičky a dojičky; o vojenském kontextu nemluvě, neb tam jsou intence jasné. Heroizace všeho a všech v Rusku je výsledkem jevu, který lze popsat jako chápání moderní - od r. 1917 - historie v kategoriích eposu. Epos, ač falešný, motivuje pojmenování geroičeskij, ovšem devalvaci epiteta nebrání. V Polsku byly v stalinských dobách činěny pokusy o naroubování této kategorie hrdinnosti, neujala se však, polské kultuře je cizí. Traktorista (či někdo jiný) obdařený titulem Hrdina socialistické práce by nebyl vzorem, nýbrž směšnou figurou. Onen komplex otázek, který v Rusku splodil "hrdinu" a "hrdinné", ovlivnil umělecký styl, byl jedním z hlavních elementů socialistického realismu. Hrdinné měly být postavy románů i filmů, jakož i symfonie, sochy, ódy. Hrdinná byla gesta postav znázorňovaných socrealistickými kýči. Faleš v životě úzce souvisí s falší v umění.
21. 11. 1967
V polemikách s touto rozhlasovou stanicí používají domácí novináři rádi její německý název, přestože nejde o název oficiální. Ten je totiž polský, a pokud by již někdo chtěl užít cizích slov, mohl by psát o Free Europe, neboť ačkoliv stanice sídlí v Mnichově, financují ji Američané. Ony dva německé výrazy mají vyvolávat negativní pocity. Jde o součást demagogie: instituce s německým jménem je nejen cizí, nýbrž i proněmecká, a tím pádem protipolská. Profesionální polemici zaměření proti Svobodné Evropě (vždyť se již zformovala dost velká skupina novinářů, jež se zabývají pouze tím) vědí, že anglický název takové emoce nikdy nevzbudí; německá slova mají šanci mnohem větší.
19. 1. 1968
"Není náhoda, soudruhu (občane, kolego, vy), že ses zachoval takto. Tvé chyby, které dávno známe, způsobily, že onen čin je pouhým důsledkem linie tvého jednání". Nevím, zda nějaký stranický mentor počastoval na schůzi hříšného soudruha přímo těmito slovy, časté hostování výrazu "není náhoda, že" ve stranickém žargonu, však pozoruji. Jak charakteristické: negativně hodnocená událost se okamžitě apriorizuje. Není náhodné, že někoho ovládlo Zlo; působí zde přísná determinace a vše vyplývá ze všeho. Mytické myšlení se dělně propojilo s dogmaticky chápanou kauzalitou. Tak je vyjádřen tradiční přístup marxistických činitelů, ideologů, publicistů. Ti se vždy staví do pozice lidí, jež znají vše lépe a uvědomují si všechny skryté myšlenky, významy, záměry - a za každé situace je mohou ke chvále dialektického rozumu a své úžasné strany demaskovat. Jde tedy o přemoudřelost povýšenou na zásadu. A zároveň o jeden z mnoha projevů demagogie: nejmenší fakt, pokud není pouze náhodný, pokud je apriorizován, lze lépe obrátit proti tomu, na něhož útočíme. "Není náhoda, že" proniklo rovněž do publicistiky, často se s ním lze setkat v propagandě proti Izraeli. Říká se tedy, není náhoda, že Izrael napadl Egypt, protože... a zde je možné vyjmenovat různé příčiny: od chvíle svého vzniku vedl agresivní politiku, Židé jsou uzurpátorští a agresivní atp.
24. 1. 1968
Existuje přesný polský ekvivalent této německé složeniny. Tisk ovšem velmi rád operuje s ní, a to se stejným záměrem jako s označením Freies Europa. Když lidově demokratický novinář takto nazve izraelsko-arabskou válku, chce čtenáři vsugerovat, že existuje blízká analogie mezi Izraelem a hitlerovským Německem, které porazilo Polsko pomocí strategie Blitzkriegu. V obecném povědomí jde však o pojmenování výlučné, vztahující se pouze k září 1939, a pouze na základě analogie je lze přiřadit k jiným krátkým válkám zakončeným efektním vítězstvím. I v tomto případě je němčina užita k demagogickým účelům.
31. 1. 1968
Také toto slovo získalo naprosto specifický význam. Nazývá prostě ty, již podporují komunismus. Proto si pojmenování vlastenci zaslouží pouze ti, kdo jsou na straně Ho Či Mina a Vietkongu. Takové užití má nejen vyloučit existenci vlastenců mezi těmi Vietnamci, kteří brání Jih před invazí ze severu, ale i přímo sugerovat, že ti všichni jsou zrádci či - rovněž pěkné slovo - zaprodanci.
Takto vypreparovaný výraz se vztahuje také na domácí události, což nezapomenutelně dokládají slavní "vlastenečtí kněží" - tím byli ve veřejném mínění natolik zdiskreditováni, že toto slovní spojení se již v oficiálních deklaracích neobjevuje, občas se však vyskytuje v hovorové řeči, a to jako humoristicko-groteskní. Zmíněné slovo, s oním preparovaným významem, má společnosti namluvit, že ten, kdo nepodporuje režim, je nepřítelem Polska a - možná - jedná ve prospěch NSR. Ještě štěstí, že v této zfalšované verzi nemá šanci dosáhnout popularity, v některých situacích má dokonce za následek zjevné absurdity: "vlastenci" musí nyní zákaz hraní Dziadů [jednoho z nejklasičtějších národních děl A. Mickiewicze; pozn. překl.] nejen podporovat, ale přímo se z něj radovat.
18. 2. 1968
Toto latinské slůvko měl odjakživa rád bulvární tisk. Lze ho také často nalézt v propagandě L. P. 1968, jež usiluje o serioznost a tzv. principiálnost, a to nikoli v hlášení o činech gangsterů (Černá Máry alias Maria XY). Zmíněné slůvko prokázalo velkou životnost v různých antisemitských agitkách, neboť - jak známo - Židé si v Polsku měnili jména. Objevovalo se mj. v letácích rozhazovaných v březnu na univerzitě a demaskujících sionisty. V tisku bylo po jistou dobu přítomno v souvislosti s Kargulovým procesem. Psalo se: Kargul alias Icek Kierbiel, což - pokud je Kargul úřední příjmení onoho člověka - je, nemýlím-li se, právně nepřijatelné. Když se psalo: Paweł Jasienica alias Lech Leon Beynar, mělo to vnucovat představu, že spisovatel, představovaný jako krvavý nepřítel lidu, je rovněž Žid.
14. 9. 1968
Psát příjmení v množném čísle a s malým počátečním písmenem je jedním z odporných polemických zvyků, užívaných obvykle v bulvárním tisku. Poslední dobou se velice rozšířil. Od března se takto zvlášť často píší příjmení židovská (dajczgewandové, szlajferové, baumanové). Čím víc příjmení zapadá do židovského stereotypu, tím lépe. Cizí (zvláště německá) i lidová příjmení jsou k tomu jak dělaná, neboť mají ve většině případů charakter podstatných jmen obecných. Z čistě jazykových důvodů je těžší takto psát příjmení končící na "-ski", neboť ona koncovka označuje jméno vlastní a v substantivech jiného typu se neobjevuje. V těchto případech se však množného čísla nevzdáváme. Jména se ovšem píší s písmenem velkým (Zambrowští, Staszewští) a často před nimi stojí přídavné jméno, které opovržení zmíněnou osobou zdůrazní a zvýrazní její typický charakterový rys. Od léta se stejně píší příjmení známých českých spisovatelů a příslušníků opozičních kruhů (svitákové, lustigové, procházkové, vaculíkové).
14. 9. 1968
Rovněž v oficiální propagandě panuje veliký zmatek v užívání slov levice - pravice. České opoziční hnutí se nyní označuje za pravicové, ačkoliv sami Češi - pokud si vzpomínám - říkali pravicoví konzervativci příznivcům Novotného. Před třemi měsíci, v době studentské revolty v Paříži, se zas jako o velkém nebezpečí pro komunismus psalo pohrdavě o intelektuální levici. Zdá se mi to pochopitelné; pro něj představují nebezpečí všechny neinstitucionalizované vzpoury, dokonce i v zemích, kde nemá větší vliv. A to tím spíš, účastní-li se jich intelektuálové. Samotné názvy jsou věcí proměnlivé jazykové konvence. Nepodivím se, když se dočtu, že intelektuální levice představuje nejhorší fašisticko-sionistickou pravici. Jazykové konvence tohoto typu se stanovují arbitrálně, a lze je tedy měnit podle rozmaru či okolností.
14. 9. 1968
Dnes zní tato památka z tradiční slovní zásoby komunistické propagandy podivně. Dříve byli jejím protikladem kapitalisté, buržoazie. A kdo je dnes? Asi důchodci a lidé na odpočinku! Tisk s oblibou píše, že pracující odmítají, že pracující lid (jiná verze této formule) Československa přivítal přátelsky vojska Varšavské smlouvy, že něco není v zájmu pracujících atp. Tato slova ztratila veškerý smysl, neznamenají nic. Jsou to prázdné zvuky, které se tak neustále množí. Občas se však objevují v nových - dost prapodivných - dvojicích. V elaborátech o Československu stojí proti pracujícím novináři, spisovatelé, intelektuálové.
15. 9. 1968
Přečtěte si také rozhovor s Michałem Głowińským
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
