Rozhovor s Michałem Głowińským

Jiný 8. březen opřed pětatřiceti lety

Pětatřicet let po drastickém útoku komunistické policie (převlečené za představitele dělnické třídy) proti vzbouřeným studentům Varšavské univerzity jsme mohli v Olomouci na Literárním festivalu hovořit s polským literárním vědcem Michałem Głowińským, mnohostranným badatelem, který se věnoval také jazyku komunistické propagandy. I v období, kdy se mimořádně zřetelně začal projevovat úkaz, který není neznám ani nám z Československa: totiž prorůstání rétoriky levicové, revoluční, internacionalistické s rétorikou krajně pravicovou, fašistickou.

Pane profesore, co se vám vybaví, když se řekne "Czechy"?

Nemohu bohužel říci, že vaši zemi znám. Byl jsem třikrát čtyřikrát v Praze, je to však už dávno. S českou kulturou jsem ovšem v kontaktu od pradávna. Zamlada jsem čítal doslova hltavě rovněž české autory. V patnácti šestnácti se mi velmi líbil román Karla Schulze o Michelangelovi Kámen a bolest, druhou mou oblíbenou byla česká klasika: Povídky malostranské. Českou literaturu nijak hloub neznám, i když překladů do polštiny je nesmírně mnoho. Můj záběr, bohužel nikoliv systematický, sahá od středověké poezie až například po Topolovu Sestru, kterou čtu s velikým zájmem nyní.

Další mou velkou láskou je česká vážná hudba, vynikající jak autorsky, tak interpretačně. Miluji hudbu barokní, zvláště Jana Dismase Zelenku, zajímám se o vaše národní skladatele Smetanu a - v Polsku daleko známějšího - Dvořáka. Často poslouchám Mou vlast, smyčcový kvartet Z mého života, v poválečném období jsem si nenechal ujít žádnou inscenaci Prodané nevěsty. Dvořák se nyní v Polsku hraje téměř celý, počínaje komorními záležitostmi, přes symfonie až po oratoria a opery. Jsem jeho pozorným posluchačem.

Vaše jméno není v kruzích české literární vědy vůbec neznámé a vy se netajíte tím, že jste míval a máte k naší literární teorii velmi blízko.

Ano, zásadní význam pro mou vědeckou činnost měla četba českých strukturalistů, především Vodičky a Mukařovského; toho jsem jaksi, jako již důstojného a staršího pána, poznal osobně, neboť byl na začátku šedesátých let ve Varšavě. Já a mí kolegové jsme ovšem udržovali styky s generací mladší, víceméně našeho věku. Někteří z nich bohužel už nežijí, ale řada pracuje dodnes. Mám na mysli taková jména jako Mojmír Grygar či Miroslav Červenka.

Po roce 1968 se kontakty s českým vědeckým prostředím zpřetrhaly, nebyly podmínky. Ne z polské strany, my jsme o další spolupráci velice stáli, ale ze strany české, neboť strukturalismus se stal nepřítelem. Čeští strukturalisté se rozprchli po světě, ti, co zůstali v Československu, byli nuceni pracovat v profesích velmi vzdálených literární vědě a akademickému světu. Velmi jsem toho litoval, neboť spolupráce se vyvíjela víc než slibně a byla navíc často podpořena vztahy přátelskými.

Po politických změnách v Polsku a Československu se jistě zpřetrhané kontakty obnovily...

Bohužel, ani po roce 1989 spolupráce nijak nepokračuje, nevím vlastně proč. Ale to je nyní už spíš prostor pro novou generaci. My jsme byli mladí v letech šedesátých a taková spolupráce se nejlépe navazuje nejpozději ve středním věku, pozděj již každý, abych tak řekl, šlechtí svou vlastní zahrádku, projevuje se únava, zhoršuje se zdraví, vědecká činnost se uzavírá a nad posledními díly pracuje každý sám.

Chci však říci, že ohromnou radost mi nyní udělal počin brněnského literárního vědce Jiřího Trávníčka, který pro nakladatelství Host skvěle připravil vynikající a citlivě vybranou antologii polské literární vědy.

Minulý rok vyšel česky váš soubor autobiografických próz Černé sezony; na jeho překladu jsem se ostatně rád podílel. Jde o váš literární debut z roku 1998, který popisuje realitu válečného Polska očima skrývajícího se a skrývaného židovského chlapce. Jaká je vlastně cesta od literárního vědce k literátovi?

Můj autorský večer ve Varšavě uváděl významný varšavský novinář Konstanty Gebert - a ten o lidech, kteří se nejprve zabývali literární teorií a potom sami začali tvořit literaturu, prohlásil, že je to, jako by se ornitolog přeměnil v ptáka. Je to sice vtip, ale něco pravdy na tom bude.

Lze vymezit nějaký vůdčí postup či přístup ke ztvárnění skutečnosti ve vaší prozaické tvorbě?

Mé - nyní již tři - literární knihy jsou především vzpomínkové, a Černé sezony výlučně vzpomínkové. Není tu žádná fikce, žádné domněnky převzaté kdoví odkud. Snažil jsem se zaznamenat pouze vzpomínky, o nichž jsem jsi stoprocentně jist, že jsem si je zapamatoval. Nezajímalo mě nic jiného, jako například svědectví dalších lidí, zvlášť pokud jde o varšavské ghetto a život na tzv. árijské straně. Nic jsem nedoplňoval fakty, jež jsem nalezl v jiných dílech. Proto se v Černých sezonách objevuje velmi často "nevím", a rozhodně nechci předstírat, že vím tehdy, kdy opravdu nevím. Nejde mi o stvoření plného, celistvého obrazu, jde mi o to, co jsem viděl a prožíval.

Bylo pro vás sepsání vzpomínek na se vší určitostí nejbolestnější léta života čímsi jako osvobozením?

Jistě, tato kniha má určitou psychoterapeutickou hodnotu. Veřejně jsem řekl o tom, co se mi stalo.

Kromě práce v literární teorii a v posledních letech i v literatuře samotné jste znám také jako bystrý komentátor a znalec polské komunistické novořeči, o níž jste napsal několik zásadních studií. Určitým impulsem pro výzkum tohoto jevu se pro vás stal nešťastný Marzec, březen 1968. Právě na letošní rok připadá jeho 35. výročí...

Ano, výročí klíčové události dokonce přesně na dnešek, na 8. března 2003, kdy spolu mluvíme...

První ze série vašich analýz režimní propagandy se týkala právě března 1968.

Kniha se jmenuje Březnové žvásty, týká se let 1966-1971, a začal jsem ji tedy psát ještě před Březnem. Konec šedesátých let byl v Polsku výjimečně nepříjemný, mnohem více než předchozí léta. To byl čas, kdy se ve vládnoucí straně dostaly ke slovu fašizující, ba spíše přímo fašistické tendence. Do té doby člověk věděl, že žije v komunistickém státě. Najednou si však musel uvědomit, že žije ve státě komunisticko-fašistickém. Březen 1968 nebyl jednorázovou událostí, představoval kulminaci krajně nacionalistických tendencí, přejatých od předválečné fašistické pravice, a jakési obrody stalinismu zároveň. Stalinismus byl už tehdy značně na okraji, nicméně pomocí falangistické rétoriky se ho podařilo příšerným způsobem probudit. Hovořilo se o národu, a přitom se za tím skrývala absolutní loajalita vůči Rusku. Děly se hrozné věci, agresivní propaganda byla navíc krajně antisemitská - a paradoxně protisocialistická a svým způsobem protipolská. Odmítala jakoukoliv tradici a směřovala k absolutnímu podřízení Polska Sovětům.

To je zkušenost naprosto odlišná od českého a slovenského chápání šedesátého osmého roku.

To máte naprostou pravdu, proto jsme v osmašedesátém roce sledovali s velikou závistí Pražské jaro a říkali jsme si: Ti skvělí Češi se vracejí k demokracii, a my se noříme do vod fašismu. Fascinace byla ohromná, avšak pouze v intelektuálních kruzích. Působila velmi ostrá protičeskoslovenská propaganda, taková, jaká se v období Solidarity rozpoutala v Československu proti naší zemi. Říkalo se, že Češi chtějí uzavřít spojenectví se západním Německem, že jsou protipolští, a podobné hlouposti. Bohužel prostí a nevzdělaní lidé kampani bezelstně uvěřili. Nicméně zvlášť mezi studenty byl populární slogan Cała Polska czeka na swego Dubczeka. Dnes se na to musíme samozřejmě dívat historicky, Dubček rozhodně nebyl antikomunista, ale byl to komunista humanistický. Tací v Polsku tehdy rozhodně nebyli, a pokud ano, pak naprosto bezvýznamní.

V tehdejších dobách protestů, stávek a demonstrací se dostal na povrch velmi odporný akcent protižidovský...

Víte, to začalo dávno před Březnem, zvlášť ve stranických a vojenských kruzích. V intelektuálním životě se tento motiv projevil dost podivně. V polovině šedesátých let vydal marxistický filosof se stalinistickou minulostí Adam Schaff studii, v níž se zabýval problémem alienace, odcizení. A tehdy vyšla recenze - jak jinak než významného - sociologa Józefa Hałasińského, který napsal, že odcizení není problém ani obecný, ani polský, nýbrž židovský. Židé nežijí ve své vlastní zemi, ale mezi cizími, bez kořenů, jsou tedy všude vyobcováni. Odcizení se tedy v žádném případě netýká polského národa, neb ten žije "na svém", je pevně zakořeněn. To rozpoutalo velikou diskusi nejprve mezi marxisty, čímž se tento jev dostal do intelektuálního prostředí. K tomu se přidaly policejní struktury a vypuklo ohromné hledání a demaskováni Židů prakticky všude.

Jak na tuto situaci reagovala polská společnost?

Myslím velmi různě. Část lidí, zvláště v malých městech a na vesnicích, nevěděla vůbec, oč jde. Mnozí, včetně významných katolických kruhů, to nazírali jako vnitřní hru komunistické strany, která se věřících a nekomunistů netýká. Naproti tomu velká část polské inteligence to přijala zhnuseně. Ačkoliv někteří aktéři Března byli přesvědčenými antisemity, celá kampaň byla rozpoutána především z důvodů sociotechnických. Stranická skupina kolem tehdejšího ministra vnitra Moczara, mimochodem naprostého primitiva, doufala, že protižidovskou kartou získá příznivce. To se naštěstí nestalo. K tomu nelze než dodat, že to o polské společnosti svědčí velmi dobře.

Vy jste tomuto období věnoval pozornost prostřednictvím jakýchsi miniesejů o rétorice mocných. O jaký jazyk vlastně šlo?

Zmíněnou knihu, která vyšla až v roce 1991, jsem nazval Marcowe gadanie, Březnové žvásty, vždyť o co jiného v tehdejší propagandě šlo? V knihách následujících se kromě jiných aspektů novořeči zabývám i důsledky nešťastného roku 1968.

Zanechala novořeč v myšlení a mluvě polské politiky stopy dodnes?

Bohužel, prvky této rétoriky se, myslím, v jazyce současné politiky vysledovat dají. Mohlo by se zdát, že se onen jazyk stane spíše doménou krajní levice. Ta jím snad hovoří, nicméně v Polsku představuje krajní levici pouze několik jednotlivců bez jakékoliv společenské pozice.

K mé velké lítosti však stále většího významu nabývá krajní pravice, zvláště ta, jež se drží linie katolicko-nacionalistické. Domnívám se, že v jejích projevech jsou elementy komunistické novořeči nadále živé, navzdory tomu, jak se oni sami chtějí prezentovat.

Jak je to možné?

Především proto, že připouštějí jen jednu jedinou Pravdu. Jakýkoliv pluralismus vylučují. To prorůstání komunistických propagandistických formulací je občas i uvědomělé. Vždyť v jistých krajně pravicových uskupeních zanechal Březen velmi dobrý dojem, protože mířil proti všemu cizímu a naopak měl plná ústa polskosti.

Rozhovor vedl a následující ukázky z knihy Marcowe gadanie (Pomost, Varšava 1991) přeložil Jindřich Kolda.

Obsah čísla 1/2003

Rozhovor s Michałem Głowińským

Jiný 8. březen opřed pětatřiceti lety

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu