Vladimíra Dvořáková, Jiří Kunc

Sen o jiné Brazílii

Vladimíra Dvořáková

Jiří Kunc

Když v Brazílii vyhrál v říjnu 2002 prezidentské volby Lula (Luís Inácio da Silva), všichni si uvědomili, že jde o nový fenomén nebývalé důležitosti. Když nedávno reportéři zachytili v Asunciónu světoznámého sociologa Alaina Touraina, jenž je i vyhlášeným odborníkem na latinskoamerickou problematiku (nejen z osobních důvodů, neb má za manželku Chilanku, ale i proto, že provedl řadu seriózních výzkumů na subkontinentu), na dotaz, jaký dopad na region bude mít vítězství Luly v brazilských prezidentských volbách, odpověděl stručně: "Nesmírný". Pak svou odpověď rozvedl s poukazem na význam Brazílie jako země a na to, že se otevírá hluboké přeměně zevnitř, a to v rámci solidního institucionálního a ekonomického rámce.

Země bez konce s problémy bez konce

Pátá největší země na naší planetě, šestá nejlidnatější. Devátá nejmohutnější ekonomika světa s deseti procenty světového HDP. Na prvním místě ve světě jako exportér cukru, kávy a soji, druhý v železe, třetí v oceli, osmý v automobilech a vojenském materiálu. Je ovšem světovým šampionem v sociální nerovnosti (a v propastných rozdílech mezi jednotlivými regiony země). Poměr v příjmech mezi dvaceti procenty nejbohatších a dvaceti procenty nejchudších je 4:1 v Japonsku, 10:1 v USA a ve Francii, ale v Brazílii - 35:1. Významný brazilský intelektuál, kněz Frei Betto kdysi říkal, že jeho země je Belindie, čili kombinace rozvinuté Belgie a zaostalé Indie. Vskutku, z populace nad patnáct let tu máme stále dvacet procent analfabetů.

A dopady bídy přesahují náš obrázek relativně vyrovnaných bezdomovců v Evropě, ba i bezprizorných dětí v Rusku. Tlupy malých dětí bez přístřeší se organizují do smeček, ztrácejí lidský rozměr, takřka včetně jazyka. Není tedy náhodné, že i politické násilí v Brazílii často nabývalo podoby násilí sociálního: teroristické státní i paramilitární jednotky (proslulé Eskadry smrti) vraždily nejen politické odpůrce stávajícího režimu, ale pořádaly hony na tlupy dětí a mladistvých a střílely je z otevřených aut jako smečky zdivočelých psů.

Co je Brazílie

Brazílie byla portugalskou državou, což nikdy evropští konkurenti v koloniální expanzi nezpochybňovali. Ale protože indiánské kmeny nebyly příliš početné a především se nehodily pro práci na plantážích, pracovní sílu si Portugalci dováželi v podobě černých otroků z Afriky. Zde je podstatné jádro brazilské identity - na rozdíl od ostatních zemí Latinské Ameriky je tu strašně málo indigenismu (netknuté indiánské kmeny přežívají v odlehlých pralesních oblastech Amazonky se svými jazyky a se svými obyčeji a fungují vlastně mimo společnost). Hlavní východisko brazilské svébytnosti tvoří však Portugalsko a Afrika; na okraj poznamenejme, že prezident USA G. W. Bush naprosto ohromil svého brazilského kolegu F. H. Cardosa při oficiální návštěvě země otázkou, zda tam také žijí černoši. Cardoso to potvrdil, ale trapnost okamžiku se snažil zamluvit. Propojení dvou kultur - portugalské a africké - vytváří současnou podobu Brazílie.

Zrození a vývoj samostatného státu vykazuje také řadu specifických rysů. Snad za zaznamenání stojí, že nezávislost na Portugalsku vyhlásil v roce 1822 místokrál, člen vládnoucí dynastie Pedro, a prohlásil se císařem. Jeho syn Pedro II. dlouho, po čtyřicet let, vládl jakési konstituční monarchii, než ho svrhla armáda v roce 1889. O rok dříve pouze stačil zrušit otroctví. Vystřídala ho republika s federální ústavou. Armáda, která takto výrazně zasáhla do politického vývoje, se poté poněkud stáhla do ústraní. V popředí politické scény se objevila opět až v roce 1930, kdy prosadila jak vypracování nové ústavy, tak Getulia Vargase za prezidenta.

Nový stát

V něčem se Vargasův Nový stát (Estado Novo) inspiroval portugalským Salazarem, ale hlavně se od něj lišil sociálním rozměrem, snahou o zapojení mas do politického života a také snahou vybudovat průmyslovou základnu státu. Tento systém je někdy přirovnáván k italskému fašismu, ale má mnohem blíže k ostatním dobovým latinskoamerickým populismům, s četnými autoritárními rysy. V roce 1954 Vargas spáchal sebevraždu, což není v latinskoamerickém kontextu žádná výjimka: politikové takto okázalým odchodem ze světa vesměs manifestují jakýsi politický odkaz. Vargas zanechal psanou závěť, podle níž to byl právě imperialismus a jeho vnitřní spojenci, kteří mu znemožnili naplnit lidovou a národní vůli.

Po Vargasově smrti se země vrací k demokratickým procedurám a ekonomicky se otevírá světu a zahraničnímu kapitálu. Nový prezident, Juscelino Kubitschek, pocházející z rodiny českých přistěhovalců, se významně a kladně vepsal do historie země jako demokrat a jako iniciátor a stavitel hlavního města Brasília. S koncem Kubitschekova mandátu končí i krátké období sociální a politické stability Brazílie. Stupňuje se sociální napětí, vlna stávek ochromuje ekonomiku a vyostřený konflikt mezi novým prezidentem a Kongresem vede nejprve k prezidentovu odstoupení po pouhém půlroce vlády a posléze ke kompromisu, který výrazně snižuje pravomoci dalšího prezidenta J. Goularta. Stávky pokračují a neomezují se jen na sociální požadavky, nýbrž nabývají politického charakteru. Armáda stále víc ztrácí trpělivost, nechtějíc být pouhou pozorovatelkou politických a sociálních konfliktů. Podle oficiálního datování k vojenskému převratu, který svrhl J. Goularta, došlo 31. března 1964. Ale on proběhl až prvního apríla, jenže to je i v Latinské Americe "den bláznů", který se do oficiální symboliky nehodí.

A znovu vojáci

Převrat nezasáhl jen Brazílii. Podobně jako již vícekrát v kontinentálních dějinách posloužila Brazílie jako vzor k napodobení. Vojáci tak zahájili řadu vojenských převratů v dalších zemích Latinské Ameriky. A Brazilci posloužili i jako inspirace při hledání metod vládnutí. Téměř okamžitě po převratu byl v Národním kongresu zvolen za prezidenta federativní republiky maršál Castelo Branco, náčelník generálního štábu pozemních sil - ovšem až poté, co všichni poslanci, kteří by mohli hlasovat proti, byli uvězněni. Převrat okamžitě podpořila katolická církev, mezi první opatření nové vlády patřila nejen stimulace všech investic z USA, ale i tvrdá cenzura a hlavně zákon, jenž téměř všechny stávky prohlašoval za nezákonné. V odborových centrálách občas vypukl požár. Režim uzavřel Univerzitu v Brasílii, patnáct profesorů bylo zatčeno, dvě stě deset jich ze solidarity odstoupilo.

Ale opozice dosahuje překvapivého úspěchu ve volbách guvernérů, pročež se Institucionálním aktem č. 2. rozpouštějí politické strany, dalším aktem se zavádějí nepřímé volby guvernérů. Vojáci si však zakládají dvě povolené strany: vládne jakoby MDB (Brazilské demokratické hnutí), ARENA má představovat opozici. Dobový vtip se tehdy vzhledem k tvrdé cenzuře nedal publikovat, přesto se rozšířil: Rozdíl mezi fiktivně vládnoucí a fiktivně opoziční stranou je v tom, že jedná říká na rozhodnutí vojáků "ano" a druhá "ano, pane".

Stávky, byť zakázané, pokračují a neustávají bombové útoky na odborová sídla a některé redakce i v následujícím období vojenské vlády, v jejímž čele stojí Costa e Silva (1967-1969). Tehdy vychází slavný 5. institucionální akt, který zcela ruší zastupitelský sbor, kongres, a všechny státní moci soustřeďuje do rukou prezidenta. Skupiny opozice vyslovující se pro ozbrojený boj také nezůstávají stranou, organizují bombové útoky a únosy, počínajíc milenkami generálů a končíc velvyslancem USA. Zisk několika milionů dolarů z těchto akcí pravděpodobně vyvážil vyhlášený trest smrti za takové aktivity. Vývoj obou extrémů jako by vyloučil jakékoli řešení. Sociální propasti vedou k občanským válkám a ke vzájemnému zabíjení.

Ne posledním generálem, ale asi posledním s ambicí zvěčnit vojenskou vládu, byl E. Garraztazú Médici (1969-1974). Nevyhlášená válka ovšem pokračuje. Pokračují vládní represe, pokračují i únosy vládních činitelů nebo diplomatů (třeba japonského konzula nebo německého či švýcarského velvyslance). Výsledkem je, že vláda přistupuje na požadavek propustit některé vězněné opozičníky. Sociální válka s užíváním zbraní, vydírání, střílení, bomb a vraždění pokračuje.

Generál Ernesto Geisel (1974-1979) je předposledním z vojenských prezidentů. Sice to neví, ale tuší a připravuje se na to třeba liberalizací volebních pravidel. Nemůžeme si odpustit osobní vzpomínku. Kdysi jsme v Praze připravovali rozhovor s jedním z nejslavnějších světových politologů Juanem J. Linzem (tehdy vyšel v časopise Tvorba pod názvem Dejte politice, co její jest) a mimo rámec oficiálního rozhovoru nám dal radu: nezaplétat se s politickými aktéry a nepřijímat poradenská místa u vlád nebo ministrů. Politolog tak přijde o svou nezávislost a získané peníze za to nestojí. Největším zadostiučiněním jeho života bylo, že když zveřejnil svou studii, podle níž brazilští vojáci nemají šanci svůj režim institucionalizovat, vojáci se opravdu rozhodli stáhnout se z politiky. Říkalo se, že jeho knížku měli všichni generálové na nočních stolcích.

Lustrátor obuvi vstupuje na scénu

V oné době (1975) je předsedou odborů kovodělníků v So Bernardo zvolen jistý Lula. Než se stal soustružníkem, živil se nějaký čas jako čistič bot (brazilský výraz "lustrátor" nepostrádá půvabu pro českého čtenáře); o dva roky později již vystupuje na celostátní scéně jako obránce úrovně mezd. A záhy navrhuje všem odborářům vytvořit Stranu pracujících.

Nebylo to snadné, země si musela prožít ještě jednoho všemocného vojenského prezidenta, generála Figueireda (1979-1985), ale už bylo jasné, že o jakémsi přechodu uvažují vojáci i civilisté. Nový zákon o politických stranách rozpouští dosavadní monopolní strany ARENA a MDB, tvoří se šest nových stran, z nichž pět přežije. Kromě nástupnických stran bývalého politického monopolu se rodí třeba Strana pracujících, o idyle ovšem rozhodně hovořit nelze. Sám Lula sice může cestovat po Evropě i USA, ale je opakovaně zatýkán a odsuzován vojenským tribunálem. Na pár měsíců, protože Nejvyšší vojenský soud rozsudky proti němu a dalším odborářům ruší a vrací k novému řízení. V roce 1982 je již Strana pracujících zaregistrována, 1983 zahajuje kampaň za přímou volbu prezidenta.

Organizuje se po usneseních vycházejících z nejnižších stranických článků jako strana s dosti tuhou stranickou disciplínou, má však vnitřní problémy: vlivná skupina členů žádá, aby se strana přihlásila jako sekce IV. (trockistické) internacionály. Jiní organizují útoky na banky a jsou ze strany vyloučeni.

To už za vlády, v jejímž čele stojí první nevojenský prezident José Sarney (1985-1990). Pravda, nebyl docela první, jeho předchůdce Tancredo Neves však do úřadu nastoupil v lednu a v dubnu zemřel. Strana pracujících - a Lula osobně - již získávají statisícové hlasy voličů, ovšem to je na nesmírnou zemi málo. Ale podle nové ústavy (1988), která stanoví pětiletý prezidentský mandát v přímých volbách, už Lula do voleb 1989 kandiduje. Vítězem se stává Collor de Mello s 35 miliony, avšak Lula získal 31 milionů. To je obrovský úspěch mladé strany, která se zrodila ze sociálního hnutí a program stavěla na řešení sociální otázky v zemi a kritice dosavadních neoliberálních programů vlády.

Pravda, samu kampaň Collorovi stoupenci označovali za špinavou a řada skandálů doprovázela i jeho výkon nejvyšší státní funkce. Po řadě obvinění skončil předčasně jakousi obdobou severoamerického impeachmentu. Aférkami a aférami poznamenaný prezident ovšem odchází na základě demokratických procedur, a nikoli po zásahu armády, což bylo možné přijmout jako znak jisté stabilizace demokratizačního procesu.

Na scéně sociolog

Lula znovu kandiduje na prezidentskou funkci v roce 1994 a v roce 1998, znovu však zůstává jako druhý za úspěšným senátorem Fernandem Henriquem Cardosem. Není to podružná osobnost, nýbrž také jeden z nejznámějších světových sociologů, kdysi předseda Světové sociologické asociace, který si spolu s rodinou také prožil ústrky vojenského režimu, třebaže ty ústrky prožíval jako profesor univerzit v Anglii, Francii a Chile. V roce 1983 vstoupil do Senátu, v roce 1992 se stal ministrem zahraničí a o rok později ministrem financí.

Opět si neodpustíme osobní vzpomínku. Požádali jsme ho o rozhovor v Praze na podzim 1991 a nyní, když opouští prezidentskou funkci, si můžeme dovolit zveřejnit, co nám řekl mimo oficiální rozhovor. Ač světoznámý sociolog, v politické sféře byl tehdy pouhým senátorem, ale z rozhovoru se dalo vytušit, že jeho ambice jdou výše. Na přímou otázku, zda hodlá kandidovat v budoucnosti na prezidenta, odpověděl, že ano a že jsme první, komu to říká. Na druhou otázku, totiž co udělá, až bude prezidentem Brazílie, reagoval geniálně: "První, co udělám, že vás oba do Brazílie pozvu." (Nutno podotknout, že nepozval). Reakce vskutku bezchybná, neboť vám znemožňuje zveřejnit jak otázku, tak odpověď: seriozní interview si nelze plést s turistickou kanceláří.

Hodnocení dvou prezidentských mandátů F. H. Cardosa, který bývá považován za nejúspěšnějšího brazilského prezidenta v dějinách, je vysoce kladné. Především se za jeho dvě mandátní období skutečně demokracie konsolidovala a demokratické procedury zůstávají jediným způsobem řešení konfliktů. Hned na počátku prvního mandátu se mu podařilo zvládnout hyperinflaci, ovšem obrovský brazilský dluh přetrvává. Ten předávává svému nástupci Lulovi.

Je jiná Brazílie možná?

Alain Touraine tvrdí, že před volbami 2002 existovala mezi odstupujícím Cardosem a Lulou jakási dohoda a že sám radil Cardosovi, aby si jako nástupce vybral právě Lulu, třebaže oficiální vládní protikandidát José Serra byl jeho dlouholetým přítelem. Touraine se domníval, že jen Lula je schopen hledat a snad i nalézt nějaké přemostění brazilských sociálních propastí a dosáhnout (snad) i nějakého sociálního smíru.

A už jsme znovu u dvou charakteristik, které z Brazílie činí zemi výjimečnou, a znovu se opíráme o úvahy, které formuloval kněz Frei Betto. Na kontinentu působí sociálních hnutí takřka nadbytek, ale jen v Brazílii se ono hnutí stalo samostatnou politickou alternativou. Dodejme, že si vnitřní poměry Strany pracujících nelze idealizovat. Tuhá stranická disciplína jen stěží taktně vyrovnává pnutí mezi rozdílnými frakcemi, dítky odlišných sociálních zájmů, mezi "pracujícími" - někdy superbohatými, jindy superchudými. Ale s tím již souvisí druhá charakteristika, kterou vnesl nejprve do odborového hnutí a pak do své strany právě Lula, a to je cesta reforem, názor, podle nějž s násilím shora i zdola není možné skoncovat cestou násilí. Žádný ozbrojený boj - ani vládnoucích vojáků, ani partyzánů - nepřináší řešení. Hnutí pracujících musí ovládnout terén stávajících institucí a zevnitř demokratizovat zemi. To opravdu není málo na kontinentě bohatém na oligarchické vlády, vojenské diktatury a gerilová hnutí. A žádná z historických politických stran, které samy sebe označovaly za levicové, nedokázala na tento "lidový a zároveň demokratický" Lulův diskurs adekvátně reagovat. Všechny zůstaly uzavřeny uvnitř jazyka, který káže negramotným lidem, jak mají dělat svou revoluci pod jejich vedením.

K této naprosto podstatné charakteristice Lulova vzestupu si poslechněme přímo jeho, jak vzpomíná na dobu, kdy působily odbory, ale nikoli politická strana, totiž za vojenské diktatury, která opravdu zabíjela a mučila. "Historická levice," vzpomíná Lula, "vždycky argumentovala, že nic nelze vykonat uvnitř odborů. A to nebylo nic jiného než výmluva, protože zde byl mnohý prostor k akci. Jestli mám překročit řeku plnou piraní, nemohu zůstat na břehu a stěžovat si, že tam jsou piraně. Musím nalézt jiný způsob, jak ji překročit, musím si postavit loď, vor, udělat cokoli, ale nikdy zůstat na břehu a jen si stěžovat, že kvůli piraním se mi nepodaří tu řeku překročit. A jenom někoho obviňovat, že tam nasadil dravé ryby." A dále: "První velká věc, která se nám podařila, bylo, že jsme přestali čekat, až se pracující začnou hromadně dostavovat na naše mítinky. Naopak, odboroví předáci a aktivisté začali chodit k branám továren a rozdávat naše bulletiny. Když jsme do nich ještě dodali ilustrace a komiksy, přestali je odhazovat a pročítali si je v továrnách i v domácnostech." Této zásadě - hledat přijatelná řešení - zůstal Lula věrný, byť jeho levicoví, kterých zůstalo málo, ale nějací jsou, prohlašují, že někdejší "rudý" diskurs přemaloval na zeleno a žluto (kombinace ekologických témat a "žluťáckých" odborů). Jiní tvrdí, že strana pracujících je nyní již klasickou centristickou stranou; podnikatelské kruhy ani zahraniční investoři z něho prý nemají žádný strach.

Těch neuvěřitelných 52 milionů hlasů, které dostal ve volbách, skutečně značí nový fenomén na subkontinentu. Přináší shodu jak elementu podnikatelského, tak pracujících všeho druhu v základních věcech. Včetně aktivistů Základních církevních komunit (CEB), které představují v Brazílii mezi nejchudšími ohromnou sílu a autoritu. CEB vždycky představovaly jakousi lidovou církev, založenou na solidaritě a společném úsilí překonat sociální nedostatek. Jejich rozvoj vždy souvisel s teologií osvobození, velmi populární na celém subkontinentu.

To všechno znamená, že s Lulovou osobou jsou spojována nesmírná očekávání, a pokud jeho experimenty proběhnou alespoň s částečným zdarem, Brazílie se znovu stane inspirátorkou vývoje v ostatních zemích Latinské Ameriky. Je to sen, k němuž se přihlásilo oněch dvaapadesát milionů Brazilců. V následujících letech zjistíme, jak se podaří jej přeměnit ve skutečnost a jaký bude skutečný ohlas na subkontinentu.

Vladimíra Dvořáková (1957) je politoložka a latinoamerikanistka. Působí jako docentka Vysoké školy ekonomické v Praze.

Jiří Kunc (1947) je politolog a latinoamerikanista. Působí v Ústavu politologie FF UK.

Obsah čísla 1/2003