Ernest Skalski

Zanikající střed

Ernest Skalski

V Polsku už skoro všichni zapomněli na kdysi silnou a vlivnou Dohodu středu (Porozumienie Centrum, PC), která se vbrzku projevila jako efemérní. Na hranici politického nebytí se ocitla středová Unie svobody (Unia Wolnoci, UW). Nevede se jaksi Občanské platformě (Platforma Obywatelska, PO), kterou bychom - jako programový protějšek levice, distancující se od pravicové Ligy polských rodin (Liga Polskich Rodzin, LPR) - mohli považovat za centristickou stranu. A vtom přichází s nápadem na další politický střed prezident Aleksander Kwaniewski. Také Svaz demokratické levice (Sojusz Lewicy Demokratycznej, SLD) uvažuje o posunu zleva do středu, aby převzal část umírněného voličstva (nebo možná aby zaujal místo, na němž by prezident rád viděl novou středovou stranu?).

Jako by však politikové občas zapomínali, že politická strana není společenský klub ani zájmový kroužek. Kluby můžeme tvořit podle vlastních zálib; po straně, která by měla podporu, musí být naproti tomu politická poptávka. Strana musí hájit zájmy a vyjadřovat názory značné části občanů. Ve vyzrálých demokraciích Evropy sice existuje společenský střed, už ale neexistují silné centristické strany. Ještě v 19. století, kdy se utvářel parlamentní systém, fungovala pravice, reprezentující velké pozemkové vlastnictví a velký kapitál, a levice, za níž stál svět námezdní práce (hlavně tělesné). Mezi nimi se však prostíral velký prostor, který zaujímalo měšťanstvo, drobní podnikatelé, svobodná povolání vysoce kvalifikovaných pracovníků - inteligence. To bylo přirozené pole středových stran.

Ve druhé polovině minulého století se situace změnila. Svět práce ekonomicky a sociálně pokročil do střední třídy a zanechal za sebou širší či užší okraj nepřizpůsobených, kteří negenerují politická hnutí. Le Pen nebo Haider jsou výronem frustrovaných představitelů střední třídy.

Široce chápaná střední třída, totiž někdejší centrum, tvoří dnes naprostou většinu moderních společností. Má však převážně dvě strany, sociálně demokratickou levici a pravici. Levice je tradičně silně organizovaná, pravice naproti tomu jenom v Německu (CDU/CSU) a ve Spojeném království (Konzervativní strana, toryové). V jiných zemích je struktura politické pravice rozmlženější, všude však můžeme snadno popsat její preference. Vyslovuje se pro snižování role státu v hospodářství, omezení jeho pečovatelských funkcí, nižší daně a menší podíl rozpočtu na hrubém národním produktu, větší rozsah hospodářské svobody. Levice právě naopak. Ke stranickým programům bychom ovšem obvykle měli přidat slovo "spíše".

Obě křídla rozhodně podporují systém opírající se o parlamentní demokracii, soukromé vlastnictví a tržní hospodářství. Levice se dávno vzdala jakékoliv revolučnosti, zatímco pravice už není postaru konzervativní a právě ona se opatrně vyslovuje pro reformy, které by měly spočívat v postupném opouštění státu přehnaně pečovatelského. Levice už vidí, že tyto reformy jsou nezbytné, ale nemůže si dovolit je podporovat, čímž se právě ona stává silou konzervativní.

V této situaci mezi levicí a pravicí samozřejmě nezuří boj na život a na smrt, který by si vyžadoval rozvážného vyjednavače, nabízejícího vyvážená řešení. Obě křídla mají přesvědčené stoupence, s jejichž hlasy mohou vždycky počítat, přičemž volby rozhodují ti uprostřed, kteří přenášejí své hlasy sem a tam anebo zůstávají doma. Oni nepotřebují střed, ale jednou volí pravici, podruhé levici. Jim totiž nejde o ideologie, ale o politiky, kteří se jeví jako hodni - nebo nehodni - podpory. V boji o tento střed se levice nepředstavuje jako příliš levicová, a pravice není antisociální. Není tedy místa pro dodatečnou stranu mezi nimi. Svobodní demokraté ve Spolkové republice a britští liberálové představují pouhé relikty někdejšího lesku, které se udržují silou tradice a setrvačnosti. Nezaujímají už výhodnou pozici jazýčku vah, nejsou už hráči, kteří mohou vytvářet vládní koalici buď s levicí, nebo s pravicí, čímž získávají politické body vzhledem ke skutečné volební podpoře nepřiměřeně vysoké. V Německu si tuto pozici zajistili Zelení, ovšem pouze na jednom křídle. Zatím je těžké představit si je v koalici s křesťanskými demokraty.

Vláda rakví

Jak se vracíme do západní civilizace, postupně se jí v mnoha ohledech připodobňujeme. V podstatě již máme tržní hospodářství, opírající se hlavně o soukromé vlastnictví, třebaže s velkým veřejným sektorem. Máme parlamentní demokracii a budujeme západní stranický systém, třebaže to nám nejde příliš od ruky.

V Polsku již působí levice, kterou lze aspoň srovnávat se západoevropskou (třebaže srovnání stále dopadá v neprospěch SLD). Je to síla, která zdědila po někdejší monopolní straně strukturu, prostředky, akční dovednost. Zpočátku, ale jen krátce, to byla strana nostalgie po Polské lidové republice a vzájemné sebeobrany v nových podmínkách. Podobně fungovala Polská lidová strana (Polskie Stronnictwo Ludowe, PSL), mutant někdejšího satelitu Polské sjednocené dělnické strany (PSDS). Hloupost - zjednodušeně řečeno - postsolidaritních sil umožnila v roce 1993, že koalice SLD-PSL převzala moc. Od této chvíle je již Svaz nejlépe prosperující politickou silou Polska po pádu komunismu. Pro bývalé tajemníky a ředitele jmenované stranou by už byl návrat do jejich někdejších výborů a národních podniků, které kdysi hájili jak vlastní děti, jen přízračným snem. Funkce prezidenta, premiéra, ministra, předsedy nebo člena dozorčí rady v demokracii a tržním hospodářství nezávislé země jsou čímsi mnohem skvělejším. SLD je strana levicová již podle západních měřítek. Využívá tedy demokracie a hospodářství v podstatě tržního, ale přitom udržuje vysoké zdanění, značný veřejný sektor, značný podíl rozpočtu na hrubém národním důchodu, značné rozpočtové výdaje sociálního charakteru, vysokou míru intervencionismu a voluntaristické zásahy do hospodářství.

Lze říci, že podobně v Polsku postupovala pravice, popravdě řečeno ovšem moderní pravice ještě v této postkomunistické zemi nevládla. Ba co víc, vlastně nikdy v Polsku neexistovala. V meziválečné republice se do májového převratu roku 1926 ani nestačil zformovat moderní stranický systém, a po roce 1926 se už tento proces zastavil. Vládnoucí sanace byla prostě vládním táborem, její někdejší levicové konotace neměly velký význam a nikoliv odtud vycházel její hospodářský etatismus. Její ideou byla státnost. Fungovala respektovaná levicová síla, Polská socialistická strana (Polska Partia Socjalistyczna, PPS). Pravici představovala národní demokracie v různých vydáních. Za národní ideou nestál vážný ekonomický program, spíše se přikláněla k populismu. Široká společenská základna pro středové strany sice existovala, ty ale sotva klíčily. Střední třída byla velice diferencovaná - sociálně, národnostně a podle toho, zda žila v někdejším rakouském, ruském či pruském záboru. Podporovala národní demokracii, tábor Józefa Piłsudského, PPS, národnostní hnutí (hlavně ukrajinská a v menší míře židovská). Židé byli ve své mase apolitičtí. Polskou a východoevropskou specifikou bylo početné rolnictvo a malorolnické hnutí.

Jako bychom po roce 1989 popaměti reprodukovali předválečné vztahy. Polsku začaly vládnout rakve duchovního otce národní demokracie Romana Dmowského a maršála Józefa Piłsudského, jak to označil nejvlivnější polský poválečný exilový novinář Jerzy Giedroyc. Maršálova rakev (Konfederace nezávislého Polska, KPN) se rozsypala rychle. Nejen že se neobrodil kult, ale nezrodila se ani umírněná úcta k suverénnímu státu. A sociálně ekonomický program - kromě několika populistických hesel - za tím nestál. Dmowského rakev je trvanlivější. Formace, které se hlásí či hlásily k odkazu národní demokracie, využívaly a nadále využívají nacionalistických resentimentů. V sociálních a hospodářských otázkách však v nich převládal levičácký populismus.

Nuže, ve srovnání s Evropou, do které stále energičtěji vstupujeme, již máme levici, která se nikoliv bez překážek blíží evropským standardům, bez významnější protiváhy na pravém křídle. SDL je sice levicová, ale především je to strana moci, což pro mnohé znamená strana pořádku. Není to pořádek budící nadšení, ale ve vydání a příslibech jiných stran je ještě méně působivý. Proto hlasuje jedna čtvrtina až jedna třetina voličstva pro SDL, ačkoliv Svaz de facto realizuje prostě zájmy těch, kteří se s ním paktují. Na účet celku poplatníků a spotřebitelů, které žádná síla účinně nehájí.

SDL nemá pro svou levicovost závažnou protiváhu, protože opozice, považující se zčásti za pravici, je populistická. A pokud se hlavní platformě evropského politického a hospodářského diskursu nedostává obou křídel, mezi kým a kým má fungovat střed?

Střed vpravo?

Polsko potřebuje stranu daňových poplatníků a spotřebitelů. V této roli vystupují všichni občané, ovšem ne ve stejné míře. Čím vyšší daně člověk platí, tím lépe obvykle chápe hospodářské mechanismy. Rozhoduje pocit, zda do rozpočtu víc přidáváme, nebo z něj bereme. V Polsku, kde 20 milionů občanů něco z rozpočtu přijímá a deset milionů do něj nic nevkládá, se lidé před pochopením oněch mechanismů brání. Jejich vznášení nároků se jeví krátkodobě jako účinné - něco si vykřičí, něco vystávkují. Ke škodě - také vlastní, jestliže tím brzdí rozvoj hospodářství. Odečteme-li však lidi zcela zaopatřované rozpočtem, pracovníky deficitních sektorů hospodářství a rolníky nevyrábějící na prodej, zbývá jistá menšina: čtyři, snad pět milionů, kteří pracují na Polsko a jeho občany.

Mezi bezprostřední zájmy těchto skupin patří snížení rozpočtového deficitu i míry zdanění (což dovolí investovat do rozvoje hospodářství), zjednodušení pracovního práva a menší zatížení mzdy povinnými odvody (což umožní zvyšovat zaměstnanost za poněkud větší peníze na ruku), omezení pečovatelské role státu a zvýšení prostředků na rozvoj, snížení byrokratických mezí hospodářského obratu (což omezí korupci a zvýší efektivnost), zefektivnění justice (což usnadní fungování ekonomiky a zvýší vnitřní bezpečnost). Zprostředkovaně jsou to zájmy všech občanů, pochopení tohoto faktu však nikdy není plodem vysvětlování, ale vyplývá z dlouhodobé praxe.

Která strana v Polsku bojuje o tyto zájmy? Kterýpak z politiků se odváží nahlas říci, že pokud nyní neomezíme podpory, za pár let je nebude z čeho platit? Že pokud budeme pouze zvyšovat odvody na zdravotnickou péči, její úpadek bude větší? Že zastavení osvětové reformy v zájmu většiny průměrných učitelů způsobí, že i v příští generaci budeme společností nedouků? Že pokud nevyhospodaříme - třeba i za vysokou cenu - prostředky na patnácti- či pětadvacetiprocentní vklad do pomocných fondů Evropské unie, promarníme šanci rychle odčinit civilizační zpoždění? Má se tohle stát programem těch, kteří chtějí budovat politické centrum či přesouvat se tímto směrem? Ne-li, pak je nikdo nepotřebuje. Pokud ano - je to program moderní evropské pravice. Tohoto označení se ovšem zmocnili populističtí nacionalisté či nacionalističtí populisté.

Ostatně název zas není tak důležitý. Může to být i "centrum". Může to být třeba "Centrum 3. republiky", nebo ještě jinak. Důležitý je - de facto - pravicový ekonomický a sociální program, který bude možno postavit proti současné politice SDL. Takový program nezajistí vítězství v nejbližších volbách, ale dovolí soustředit jistou část voličstva, získat trvalé pozice v parlamentu a samosprávách. Lze počítat s podporou seriózních médií a vlivných prostředí. Není vyloučeno, že jak neúspěchy SDL porostou, přestane velký byznys podporovat Svaz, a než aby se spoléhal na výhody spojenectví se stále méně vlivnou mocí, podpoří rozhodně protržní uskupení. Část frustrovaných drobných podnikatelů dále může časem zklamat krajně populistická Sebeobrana (Samobrona) a jiná populistická uskupení se mohou také obrátit k onomu "centru".

V řádu mravnosti a politiky

Někdy, jak se to stalo v Itálii před pár lety, dochází k únavě společnosti, a zčásti i politických kruhů, všeobecnou korupcí, bezuzdným klientelismem, degenerací státu i hospodářství. Ne že by poté nastala všeobecná sanace, ale mnohé se mění k lepšímu. Zde žádnou jistotu nemáme, ale snad to, chce-li někdo v politice vykonat něco nového, za pokus stojí.

Věc je tím naléhavější, že SDL, zbavený opozice, která by představovala vážnou konkurenci v boji o moc, upadá. Za svého prvního vládnutí v letech 1993-1997 a v době následujícího pobývání v opozici si Svaz uchoval - na polské podmínky - značnou soudržnost a disciplínu. Tyto hodnoty nyní erodují. Ani při kritickém vztahu k SDL není důvod se z toho radovat, protože je to součást obecného úpadku mravů ve veřejném životě a kromě toho nic v jiných stranách tento proces nevyvažuje. Právě tato ryba se od hlavy nekazí. Zde naléhá žravý "terén" ve svém boji o sinekury na ústředí. Víme taky, že ani nejlepší úmysly nestačí, aby člověk sám sebe vytáhl za vlasy z močálu. S tím, že by se SDL přesunul doprava, ke středu, tedy nemůžeme příliš počítat.

A nová strana nových aktivistů, kterou inspiruje prezident Kwaniewski? Teoreticky je to možné, ale mohla by být něčím víc než současným typem Nestranického bloku spolupráce s vládou, v polských dějinách již zkoušeného?

Zasloužilí veteráni různých postsolidaritních směrů jsou navíc už příliš opotřebovaní, než aby kohokoliv pro cokoliv získali. Právě tací vedou Občanskou platformu, kde už také stačili prokázat mizivou dovednost a spotřebovat značnou část politického kapitálu, jaký měli na začátku. Třebaže by tedy tato strana měla k moderní pravici nejblíže, není příliš jasné, zda jí lze vdechnout nového ducha a kdo by to měl učinit.

Naproti tomu již víceméně víme, co v rámci takovéto pravice - nebo centra - činit netřeba. A tedy nelicitovat s levicí a nynější "pravicí" ve snaze být hezký pro všechny. To je cesta, která přivedla k úpadku Unii svobody. Strana středu má být hlavně (nebo výhradně!) k tomu, aby řešila hospodářské a sociální problémy a zabývala se fungováním státu, nikoliv aby účtovala s historií před rokem 1989. Není také na ní, aby zaujímala stanoviska v tak kontroverzních otázkách, jako jsou interrupce nebo eutanázie. Ve společnosti nezaniknou historické a mravní spory, ty by však měly patřit do jiného řádu. Náprava hospodářství a státu je úkol dostatečně náročný a kontroverzní. Nemá smysl vytvářet další bariéry a fronty.

Tygodnik Powszechny 3/2003, přeložil Václav Burian

Ernest Skalski (1935) vystudoval historii na Moskevské státní univerzitě, působil jako novinář nejprve v mládežnickém tisku (Sztandar Młodych), později mj. v týdeníku Polityka (1978-1981). V 80. letech, kdy byl redaktorem listu Tygodnik Powszechny, působil také v podzemním tisku. Roku 1989 se stal spoluzakladatelem deníku Gazeta Wyborcza, kde nyní působí jako hlavní komentátor.

Na článek reaguje Pavel Švanda

Obsah čísla 1/2003

Ernest Skalski

Zanikající střed

Vláda rakví

Střed vpravo?

V řádu mravnosti a politiky

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu