Pavel Švanda

Věcnost Ernesta Skalského

Myslíme si, že ač úvaha úvaha Ernesta Skalského nevychází z naší zkušenosti, může být i pro českého či slovenského čtenáře inspirativní. Pokud s námi souhlasíte, přijměte prosím pozvání k debatě, kterou bychom rádi rozvinuli v následujícím čísle. Bezpochyby jí může napomoci i následující hlas Pavla Švandy.
- redakce -

Úvaze Ernesta Skalského lze porozumět i na podkladu našich zkušeností. Také pro české poměry platí, že "politická strana není společenský klub ani zájmový kroužek. Kluby lze tvořit podle vlastních zálib, naproti tomu po straně, která by měla podporu, musí být politická poptávka. Strana musí hájit a vyjadřovat názory značné části občanů." Dodejme, že významná politická strana a její aktivní předáci dokáží i ovlivnit postoje "značné části občanů".

Se Skalským asi nebudou souhlasit ti, kdo soudí, že politický život by měl být především intelektuálním střetem čistých myšlenek, a o pojmu politický zájem se domnívají, že označuje cosi smrdutého. Takový postoj však podle mého názoru - a Skalski by se mnou doufám souhlasil - je nepřiměřený. V českých poměrech živě připomíná radikální nároky dávných puritánů na lidské soukromí, na církev a na stát. Nominalistický charakter současné západní kultury, jíž se nyní pracně snažíme přizpůsobit, patrně lépe zabezpečuje možnosti demokratického veřejného života. Ten, kdo si myslí, že ví, "jak to má být", které vznešené lidské myšlenky jsou nadřazeny špinavým zájmům, je také tradičně náchylnější k aktivistickým postojům ať už v pravicové, nebo levicové autoritářské modifikaci.

V Česku jako v Polsku politická seskupení vyjadřují lidské zájmy a uplatňují určité představy o nich. Ideje, ideologie, tedy názory na lidské zájmy se však tříbí především kulturním úsilím, což nemusí být totéž jako mediální provoz. Kultura v nejširším smyslu, nikoliv politický boj, je oblastí, v níž se střetávají ideje. V politické praxi se konfrontují zájmy, a proto se názorové kontury pod tlakem okolností často rozostřují. Konkrétní stranická, parlamentní, vládní politika v užším smyslu je však vždycky pokračováním národní kultury. Kulturní návyky neovlivňují jen obsahy, ale též konvence politického provozu. Proto také tam, kde neexistuje svobodná a k člověku tolerantní kultura, nemůže existovat ani svobodná a užitečná politická činnost.

Skalski si posteskl, že v jeho zemi "moderní pravice ještě... nevládla", dokonce že "vlastně nikdy v Polsku neexistovala". To by mohlo zajímat ty, kdož již léta nevěřícně kroutí hlavou nad existencí ODS. I my můžeme říci, že v ČR dosud pravice nevládla, totiž ne bez problematické koaliční přítěže. Totéž dnes platí o české levici. Přehledného rozčlenění politické scény na pravici a levici jsme však docílili, dokonce vzdor nadějím vkládaným v "nepolitickou politiku" a nestranné, snad tedy názorově nevyhraněné osobnosti.

Česká kultura na počátku 90. let dost nečekaně nabídla východiska pro zformulování liberálně pravicového programu. Pro ty, kdo brali za své pouze levicově kolektivistické kořeny českého myšlení, byla zakladatelská aktivita Václava Klause a jeho spolupracovníků tak nepříjemným překvapením, že mu ji dodnes neodpustili. Neprominou mu patrně ani v hrobě. Jiná věc ovšem je, jak kdy občanští demokraté plnili svou roli liberální pravice a kdy naopak tíhnuli (snad přece jen pod vahou české kulturní tradice) do matného středu politického jeviště.

Česká liberální pravice i socialistická levice nesou živé stopy kolektivistických postojů pěstovaných kulturou české moderny. Takže sociální i občanští demokraté, chtějí-li ve volbách oslovit co nejširší myšlenkové i zájmové spektrum, dodnes se odvolávají především na nacionální instinkty, vzniklé ve střední Evropě v době národnostních bojů.

O tom, že ani čeští voliči (jak Skalski dovozuje o Polácích a Západoevropanech) vlastně "nepotřebují střed", by mohli leccos vykládat politici ODA a US. Ti o sobě občas tvrdili, že osídlili prostor napravo od ODS. Tam však byla, a jak se ukázalo, dodnes zůstala nehostinná pustina. Česká kultura posledních sto padesáti let nevytvořila předpoklady pro masové uplatnění jiných než nacionálně liberálních a socialistických postojů. ODA i US jen zdánlivě hledaly bájné, ryze pravicové Eldorádo. Ve skutečnosti tyto strany byly zřejmě od počátku středovými až středopravými politickými kluby. Proto se také nejlépe politicky realizovaly ve spolupráci se středovou KDU-ČSL. Proto ODA jako vládní strana kdysi podporovala Josefa Luxe v odboji proti Václavu Klausovi. Proto také US, jakož původně i ODA, nakonec pokorně přijaly tísnivý politický úděl uvnitř levostředové Čtyřkoalice. Osudy těchto dvou seskupení jsou argumentem ve prospěch věcného uvažování Ernesta Skalského. ODA i US nám také ukázaly, jak snadno a trvale ztratí porozumění pro vlastní tvář politické seskupení, které se zřekne závazku zastávat konkrétní zájmy určité vrstvy občanů.

Pavel Švanda (1936), prozaik, esejista, novinář a komentátor. Profesor Divadelní fakulty JAMU v Brně.

Obsah čísla 1/2003

Pavel Švanda

Věcnost Ernesta Skalského

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu