"Sup krásy dnes nám oči nevyklová, vždyť místo jmen říkáme zájmena," píše František Halas v Ladění a napovídá tak čtenáři, jak má jeho sbírku v protektorátním temnu číst. Zájmena však říkáme místo jmen i doslova, a to z prostého důvodu. Zkusme si na chvíli představit, že bychom je neměli, a pokusme se přepsat kterýkoliv odstavec kteréhokoliv textu bez nich. Jak nemožně kostrbatou by se stala naše mluva!
Protože však zájmena zastupují jména, mělo by být vždy jasné, o které jméno se v daném případě jedná. Mluvčí či pisatel to ví, posluchač se popřípadě může zeptat, ale co čtenář? Na základě své čtenářské zkušenosti bych řekl, že neschopnost vcítit se do kůže čtenáře a z toho plynoucí dvojsmyslnost informace patří k nejčastějším chybám, jakých se publicisté a literáti dopouštějí. Tuto chybu neodhalí žádný počítačový program a často ani pozorný korektor, pokud nemá o danou informaci evidentní zájem.
"Když jsem byl na Hradě s naším chlapečkem, potkali jsme pana prezidenta. Samozřejmě jsem mu ho ukázal." Koho komu? Potenciální dvojsmyslnost věty čtenáři snadno unikne, protože mu připadá nesrovnatelně přiměřenější ukazovat chlapečkovi prezidenta než prezidentovi chlapečka. Ale i opačný výklad věty může být naprosto a jedině přirozený, ví-li čtenář, že ji napsal prezidentův blízký přítel a že chlapeček je dosud ve věku, v němž by na něho prezident neudělal nejmenší dojem.
Při znalosti kontextu tak zpravidla bez potíží přiřadíme zájmena ke jménům, i když to z gramatiky nevyplývá. Ale protože zájmen užíváme neustále, ani počet pastí nechtěně nastražených čtenáři není zanedbatelný. Uvedu aspoň jeden příklad. Četl jsem v novinách článek o Tolkienovi se zmínkou, že se v mládí zamiloval do ženy, kterou si z nějakých důvodů nemohl ihned vzít, a když byl konečně sňatek možný, ona se už zasnoubila s jiným. "Tolkien ji svým rytířským způsobem přesvědčil, aby si ho vzala." Koho - Tolkiena, či snoubence? Záleží na tom, co jsme ochotni považovat za rytířské: jít za pravou láskou bez ohledu na hmotné starosti a na společenské potíže, které vyplynou ze zrušení zasnoubení - anebo dodržet slib daný snoubenci? V tom se čtenáři mohou lišit, každý pak pochopí větu podle svého a neuvědomí si vůbec, že může mít význam opačný. Já sám dodnes nevím, jak Tolkienova první láska dopadla.
Stále častější je případ, kdy novináři nevyužívají ani možnosti, kterou pro přiřazení zájmen ke jménům český jazyk dává, a tvrdí tak něco zcela jiného, než měli na mysli. Vícekrát jsem četl informaci asi tohoto druhu: "Na uvítání knihy nejprve promluvil nakladatel a poté básník přečetl několik básní z jeho knihy". Proč proboha četl z knihy nakladatele a ne ze své vlastní? Patrně pouze proto, že autor zprávy neumí užívat zájmena "svůj".
"Políbil jeho ženu" a "Políbil svou ženu" - to je snad nějaký rozdíl!
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.