Zdislav Šulc

Příliš mnoho malých černých pátků

Probíhá trestní řízení se dvěma dealery Československé obchodní banky. Byli zatčeni a poté obviněni z podvodu. Protože se však neprokázalo, že by se osobně obohatili, obvinění bylo překvalifikováno na porušení povinnosti při správě cizího majetku. Škodu vzniklou bance vyčíslili na 2,4 miliardy korun.

Za právní kvalifikací trestných činů je ve skutečnosti práce, kterou oba vykonávali z pověření a na účet svého zaměstnavatele. Úkolem dealera je uskutečňovat pro banku spekulační obchody. Využívá při tom pohybu cen na kapitálových trzích. Bance to má vylepšit její zisky. Za čtyři roky jí vydělali 400 milionů korun, pak se ale spekulace s americkými dluhopisy nevydařila. Orientace na pokles cen slibovala, že splní-li se toto očekávání, každé procento cenového pohybu tímto směrem přinese bance zisk ze tří miliard dolarů, které byly ve hře.

Zprvu to vycházelo, obchody byly ziskové. Pak se ale situace na trhu obrátila a přicházely ztráty. Dealeři však v obchodováni pokračovali. Těžko říci, zda proto, aby zachránili své renomé dosud úspěšných profesionálů, či aby vzniklé ztráty dalším obchodováním eliminovali - patrně se tu míchala obojí motivace. Jde o stejný psychologický fenomén, jaký známe ze života gamblerů, lidí, kteří propadli závislosti na hracích automatech.

Není to zdaleka ojedinělý případ. Ještě daleko větší ztráty ze spekulací, tentokrát na půdě České spořitelny, přivodili svému zaměstnavateli dva dealeři. Spekulovali s americkými cennými papíry, krytými dluhopisy ruské vlády. Ta však v srpnu 1998 oznámila, že je nebude proplácet. Česká spořitelna přišla o 5 miliard korun. Kdyby ztrátu nevzal na sebe stát, spořitelna by zkrachovala. Ve stejném roce přišla při spekulačních obchodech o 110 milionů korun Komerční banka, o dva roky později pak dokonce o 2,1 miliardy.

Zdaleka to však není jen český úkaz. Podobné věci se stávají všude ve světě. U nás zůstal v živé paměti hlavně případ dealera Nicka Leesona, který spekulačními obchody na devizových trzích v Singapuru způsobil své mateřské britské Barings Bank ztráty 1,2 miliardy dolarů. Japonská banka Sumitomo přišla spekulačními obchody obchodníka s mědí Yasuo Hamanaka dokonce o 2,6 miliardy dolarů. Dealer John Rusnok z americké pobočky Allied Irish Bank připravil zaměstnavatele o 750 milionů dolarů. Na rozdíl od Česka, kde je zatím kauza dealerů ČSOB první, v níž s nimi bylo zahájeno trestní řízení (jejich kolegové dříve jen přišli o místo), v zahraničí již byly v řadě případů tvrdé tresty vyneseny - Leeson dostal šest let, Hamanaka osm, Rusnokovi hrozí až třicet let. Je však takový společenský zásah do fungování kapitálového trhu úměrný povaze věci? Jde k samotným kořenům problému?

Kapitálový trh vznikl kdysi spontánně. Jeho prostřednictvím se přebytky kapitálu (nezkonzumovaného zisku) přelévaly od jedněch podnikatelů ke druhým podle nově vytvářené poptávky po investicích do výroby či služeb. Tento trh se tedy stal novou produktivní silou, která dynamizovala, urychlovala ekonomický vývoj a tím i růst společenského bohatství (významný ekonom Josef Schumpeter jej charakterizoval pojmem "tvořivá destrukce"). Na kapitálových trzích se objevily zvláštní druhy zboží - akcie, obligace a jiné dlužní úpisy (směnky), peněžní vklady v domácí i zahraniční měně atd.

Tyto produkty kapitálového trhu zprvu odrážely pohyb reálných hodnot: emise akcií sloužila k tomu, aby podnikatel s nedostatečným vlastním kapitálem mohl investovat do výroby či služeb, kde dosavadní nabídka nebyla dostatečná. Anebo ji bylo možno uskutečnit s podstatně nižšími náklady než dosud a rozšířit tak prostor koupěschopné poptávky (viz např. převrat, který ve spotřebě automobilů v USA a později i jinde umožnilo zavedení pásové výroby). Vedlo to ke vzniku a masovému uspokojení zcela nových potřeb. Příkladem může být také třeba počítačová technika.

Zločin, nebo systémová vada?

Zvláštní forma těchto produktů kapitálového trhu, tzv. cenných papírů, však vytvořila prostor i pro jejich pohyb zcela nezávislý na pohybu reálných, fyzických statků. Potřeboval-li majitel akcie, která vyjadřovala jeho podíl na tom či onom podniku, hotové peníze, mohl ji kdykoli prodat někomu jinému. Šlo-li o podnik prosperující, který každoročně na každou akcii vyplácel dividendu (zpravidla vyšší než běžný bankovní úrok), neprodával ji novému majiteli za původní, nominální cenu, ale započítal si i tento její výnos. Pro toto obchodování se vytvořila infrastruktura zvláštních institucí - burzy. Výnosy (zisky) podniků se ovšem v průběhu času různily. Jednou stoupaly, jindy klesaly. Při krachu neúspěšného podniku zmizela nejen dividenda, ale i jmenovitá hodnota akcie, vyjadřující částku, kterou za ni prvotní majitel skutečně zaplatil. Tento specifický pohyb hodnoty cenných papírů (ale i peněz, měnových jednotek postihovaných různými podobami devalvace či revalvace) odrážely jejich kursy, zaznamenávané právě na burzách.

Zvláštní povaha kapitálového trhu zrodila nový druh podnikatelů - spekulantů na kapitálových trzích. Ti dosahují zisku (či spíše renty) tím, že prostřednictvím tzv. termínových obchodů kupují či prodávají cenné papíry nebo devizy za rozdílný kurs. Spekulují buď na jeho vzestup, či pokles. Často k tomu nepoužívají ani své vlastní prostředky, ale kapitál zápůjční - úvěr. Na rozdíl od původního, ekonomicky funkčního pohybu kapitálu, který "rodil mladé", rozmnožoval existující kapitál a tím i společenské bohatství, spekulační pohyb pouze přerozděluje kapitál existující. Zisk jednoho vždy znamená ztrátu druhého.

Právě tento typ obchodování už od devatenáctého století často podněcoval více či méně hluboké hospodářské krize. Ty v minulém století vyvrcholily velkou krizí 30. let. Po "černém pátku" se zhroutily kursy na newyorské i dalších burzách. Takřka ze dne na den splaskla bublina fiktivního kapitálu. Krachoval jeden podnik za druhým a nezaměstnaných přibývalo po milionech. Nezabránil tomu ani Federální rezervní systém, který USA dobudovaly už v roce 1913 právě na základě obdobných zkušeností z předchozího století, třebaže zavedl jedny z nejpřísnějších pravidel fungování bankovní soustavy na světě.

Jak vynalézaví i v překonávání tvrdých podmínek fungování kapitálového trhu jsou někteří jeho matadoři, prokázala v nedávné době opět americká zkušenost. Několik gigantů v čele s firmou Enron zkrachovalo. Manažeři neváhali využít i auditorů k falšování vykazovaných zisků a vyhnat tak kursy akcií "svých" společností na vysokou úroveň, za kterou je pak prodali.

Úplné eldorádo pro tento typ ekonomicky nefunkčního kapitálového trhu dokázali v naší zemi po roce 1990 vytvořit odborně neznalí sociální inženýři kuponové privatizace s institucí tzv. investičních fondů. Tento trh sice dokázal během několika let přerozdělit většinu národního bohatství, dodnes však nevyprodukoval jedinou novou emisi akcií, která by například přeměnou úspor obyvatelstva v kapitál přispěla k produktivní restrukturalizaci ekonomiky. V Česku to vyvolalo zvláštní sociálně psychologickou atmosféru: snem vysokoškoláků s ekonomickým zaměřením je kariéra makléře či dealera jako nejrychlejší cesta k zbohatnutí. A potřebuje-li tisk či televize komentář odborníka k nějaké ekonomické události, pozve si zpravidla makléře či dealera.

Ekonomové a sociální myslitelé začali pozorovat tuto nefunkční rovinu kapitálového trhu již nedlouho po jeho vzniku a snažili se mu čelit. První pokusy s Fourierovými či Owenovými falanstérami nebo Proudhonovou Bankou pro zprostředkování směn příliš rychle prokázaly naivitu a neplodnost takovýchto řešení. Marx, který chtěl tyto problémy vyřešit likvidací soukromého vlastnictví výrobních prostředků, byl za cenu těžkých obětí experimentálně vyvrácen bankrotem sovětského modelu centrálně plánované ekonomiky. Nepotvrdily se ani naděje J. M. Keynese, že tato neproduktivní role kapitálu skončí svůj život eutanázií. Americký ekonom a nositel Nobelovy ceny James Tobin přišel s návrhem na daň, kterou ekonomové nazývají jeho jménem a jíž by byly zatíženy spekulační operace. V globalizovaném světě s elektronickými sítěmi, jejichž prostřednictvím se každou vteřinu uskutečňují statisíce spekulačních operací, to ovšem připomíná spíše utopismus socialistů 19. století. Zapřísáhlý nepřítel spekulační role kapitálu a ctitel Popperovy občanské společnosti G. Soros se rozhodl vyprovokovat lidstvo tím, že sám dokonale ovládl "řemeslo" spekulanta a dohnal velmoc Velkou Británii k devalvaci libry. Takto "vydělané" miliardy však na rozdíl od většiny jiných spekulantů rozdává na vzdělávací a humanitární účely. Ani on však touto svou provokací nevyvolal příliš pozornosti mocných, kteří odpovídají za další osudy lidstva.

Je skutečné jádro pudla v nezodpovědném jednání dealerů, jak by se to mohlo jevit v zorném úhlu trestních řízení? Anebo je třeba hledat je spíše v systémových základech kapitálového trhu, na kterém si mohou spekulativním obchodováním vydělávat i největší renomované bankovní domy kdekoli na světě? Vždyť jejich pád či zhroucení kapitálových trhů je zaručenou cestou do pekel pro ekonomiku i společnost jako celek. Je příznačné, že v kauze dealerů se žalobcem nestala poškozená banka, nýbrž policie. Od té ovšem sotva lze čekat, že by mohla uspokojivě odpovědět na výzvu ke korekci pravidel kapitálového trhu, na niž zatím dostatečně nereaguje ani ekonomická teorie, ani představitelé současných mocenských struktur.

Zdislav Šulc (1926) je ekonom, spoluautor nerealizovaného alternativního transformačního scénáře expertního týmu české vlády z roku 1990. Některé práce: Stát a ekonomika (1985, samizdat), Stručné dějiny ekonomických reforem v Československu 1945-1995 (1998), Vize a skutečnost české transformace (2002).

Obsah čísla 1/2003

Zdislav Šulc

Příliš mnoho malých černých pátků

Zločin, nebo systémová vada?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu