Jan Sokol

Třináct let na Hradě

S odchodem Václava Havla z úřadu nekončí jedno funkční období, ale období zakladatelské. Po deseti (a třech) letech odchází člověk, který úřadu vtiskl ráz, poznamenal jej svou výraznou osobou. O jednotlivých zásluhách už psali jiní, a jak čas utíká, budou postupně - doufám - objevovat, za co všechno mu máme ještě poděkovat.

Prezidentská funkce je podle ústavy a demokratické teorie úřad jako každý jiný, teorie však je, jak známo, šedá. Václav Havel nezačínal na zelené louce. Dostal do vínku zátěž tradic a obecných očekávání. Ne tolik z komunistické minulosti, jako z dob, kdy bylo prezidenta víc vidět a víc na něm záleželo. Od začátku nad ním stála veliká postava Masarykova, přísná a náročná. Oba se museli vyrovnávat se stíny velkých postav, které dodnes straší v chodbách Hradu. Masaryk se kvůli nim naučil jezdit na koni, Havel už to zvládl pěšky.

A jedinečný, neuvěřitelně ambiciózní hmotný odkaz hradního areálu, slavnostní a staromódní, kterým chtěl už Vratislav oslnit a který dokázal vyděsit Chateaubrianda, když tu navštívil vyhnaného francouzského krále? Masarykovi, o němž se povrchně soudí, že nebyl příliš múzický, skvěle pomohl Plečnik; o to těžší to mají, kdo se s Hradem vyrovnávají po něm. Jak převést masivní symbol státnosti do malých poměrů dnešní doby, aby z něj něco zbylo? Jak si obout nestvůrně veliké boty, a nehrát si na krále, nebýt směšný v programově prozaické době?

I tuhle úlohu Václav Havel zvládl s úspěchem, který nejvíc obdivoval princ Charles. (Není divu: vedle Hradu je Tower pastouška.) Druhý Plečnik se nenašel, ale přes drobné výhrady k některým dekorativním výstřelkům se Hrad velice změnil, a to jednoznačně ku prospěchu: teprve když Havel zpřístupnil hradní zahrady, ukázalo se, jaký je to poklad. Belveder i Míčovna dobře slouží, Steigrova sbírka hraček láká i oživuje a jen paláce okolo svatého Jiří by mohly ožít víc. Trapná mezihra kolem vlastnictví katedrály odezněla, tečka - pokud vím - chybí.

Prezident není jen Hrad, i když s ním pro mnohé splývá. Tento vztah Havel pochopil a občany nezklamal: lidé přijali osobitou kombinaci občanské prostoty a slavnostního odstupu, i když si občas vypomohl zkušenostmi divadelníka. Přijal roli symbolu, a přece nepřestal být občanem, vyhnul se kultovnímu uctívání, a přece se nestal šedým úředníkem ani tuctovým sběračem popularity. Nástupci se mohou učit.

Oslnivý úspěch Havlův ve světové politice si našinci teprve začínají uvědomovat; dojde nám zřejmě, až mezinárodní význam České republiky bude zas jen takový, jaký jí přísluší. U nás jej zastiňovaly diskuse o Havlově působení ve vnitřní politice. Většině chyběl smysl pro míru a jen se křečovitě hledalo, jak prezidenta při něčem nachytat. Přál bych nástupcům, aby v této věci obstáli tak dobře jako Havel.

Jednu soustavnější slabinu bych se odvážil zmínit: nedůvěru k institucím jako takovým. Životní zkušenost nás učila, že věřit se dá lidem, ne institucím. Zkušenost demokracie přišla i pro Václava Havla pozdě a nestačila ho patrně přesvědčit, že tady to musí být obráceně - dokonce i navzdory mnoha faktům. I když strany a parlamenty důvěru zrovna nebudí, nezbývá než jim pomáhat. Například trpělivě odlepovat korupce, které se na ně z povahy věci lepí. Tento každodenní úkol nekončí. Budou pro něj mít Havlovi nástupci takový smysl a takovou odvahu jako on?

Leden 2003

O autorovi - Obsah čísla 1/2003

Jan Sokol

Třináct let na Hradě

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu